Rok 2026

„Vaše jména jsou zapsána v nebi“

Dvě sestry jsme se 25. 5. 2026 připojily k farnímu poutnímu zájezdu, přesněji ke Smírné pouti po stopách Jana Buly a Václava Drboly.

Cesta vedla nejdříve do Rokytnice nad Rokytnou, kde jsme byli srdečně přijati panem farářem a místními lidmi s nabídkou občerstvení. Mohli jsme tak navštívit faru a kostel Narození Jana Křtitele. Na tomto místě žil a působil od svého kněžského svěcení P. Jan Bula. Myslela jsem na to, jak musel mít tuto farnost rád, pro mladého kněze to bylo jeho první působiště a samozřejmě netušil, že i poslední. Všechno tu bylo pro mě vzácné a ke mně promlouvalo. Na závěr jsme se setkali společně v kostele ke smírné pobožnosti.

Dále jsme směřovali do Babic u Lesonic, které byly několikátým a posledním působištěm kněze Václava Drboly. Vyslechly jsme si autentické vyprávění o babických událostech z 2. července 1951 z úst místního rodáka, kterému bylo v té době osm let a P. Drbola ho učil náboženství. Vypráví tento příběh stále novým příchozím tak, jak ho prožil a slyšel vyprávět od místních obyvatel, a za to mu patří dík. Shromáždili jsme se v bývalé škole, na chodbě, která je známa z dobových fotografií, a společně se modlili za zemřelé a také za viníky. Na schodech a železném zábradlí zůstávají stopy po střelbě, kvůli tomuto tragickému příběhu neslo tvrdé následky mnoho nevinných lidí, ba celých rodin, na sto osob. Byla to opravdu hluboká dojemná chvíle pro všechny. Dále jsme přešli do nádherného prostorově velkého kostela Nejsvětější Trojice a zde jsme mohli prožít mši svatou, spolu s místním panem farářem a našimi dvěma kněžími, kteří duchovně doprovázeli tuto pouť.

Odpoledne po obědové přestávce v Jaroměřicích nad Rokytnou jsme přijeli do pěkné nenápadné vesnice Lukov nedaleko Moravských Budějovic, kde se narodil a měl své doma Jan Bula. Místní lidé i s panem farářem se právě připravovali na velkou děkovnou bohoslužbu, která se měla uskutečnit den po blahořečení. Přestože měli plné ruce práce a hlavu plnou starostí, vlídně nás přijali, pohostili a věnovali svůj čas. Prohlédli jsme si místní Pamětní síň P. Jana Buly, začetli se do několika velkých panelů, na kterých je vykreslen celý jeho život. Přes bezpečností sklo jsme se mohli téměř dotknout jeho vyšívaného ornátu i jeho primičního kalicha. Očima spočinout na obrazech, které on sám namaloval. V kostele sv. Jana Křtitele, ve kterém byl malý chlapec Jan v den svého narození 24. 6. 1920 také pokřtěn, nám došla tato duchovní spojitost: podobná věrná cesta následování až k mučednické smrti. Tady, na úplný závěr naší pouti, jsme se ztišili ke společné modlitbě křížové cesty s myšlenkami ze života obou mučedníků. Poté se rozloučili s milými lidmi, zapálenými pro Boží věc, a s vděčností a duchovně naplněni se vydali na zpáteční cestu. Tato pouť byla pro mne velkým darem, skrze poznání roste láska, a tím se mně stali oba kněží mučedníci bližšími. Pro každého účastníka pouti to byla osobní příprava na den blahořečení.

Do Brna 6. 6. na slavnost blahořečení nás přijelo patnáct sester z různých stran. Přestože každá komunita měla místenky na jiném místě, postupně jsme se všechny shledávaly, abychom se alespoň pozdravily a vyjádřily si radost ze vzájemné účasti. Pro mě osobně bylo vzácné toto velké shromáždění věřících a spřízněných lidí, moci zažít s nimi společenství, byla to nádherná atmosféra. V duchu jsem oceňovala všechny, kdo se podíleli na přípravě celého programu a prostor.

S láskou jsem se dívala na tvář pana kardinála Michaela Czerného a srdcem vnímala jeho hluboké dojetí. Mohl by si toto někdo z lidí naplánovat, když jako dvouletý chlapec musel s rodiči odejít ze země, a teď sem byl poslán s pověřením Svatého otce, aby blahořečil dva mučedníky kněze pocházející z jeho rodné brněnské diecéze? Kdo pochopí cesty Páně?

Myslela jsem na to, jak je Ježíšovo slovo živé a platné. Někdo kdysi chtěl vymazat tato dvě jména Jana a Václava i jména jiných osob ze seznamu živých, dokonce pohřbených. Ježíš směřuje náš pohled k nebi a říká: „Spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ Tato slavnost blahořečení to potvrdila, byla oslavou věrnosti mučedníků, poukázáním na Boží spravedlnost a oslavou velkého Božího milosrdenství, vůči těm, kdo chybovali tenkrát, kdo chybují dnes. Sama vím, že chybuji denně.

Sr. Marie Kubicová

Světový den modliteb za povolání

O čtvrté neděli velikonoční, nazývané podle evangelní perikopy Nedělí Dobrého pastýře, se celá církev sjednocuje v modlitbě za nová povolání. V naší zemi jí předchází celý Týden modliteb za nová duchovní povolání. Každoročně zasílá papež při této příležitosti Božímu lidu poselství, v němž se nad tematikou povolání zastavuje a zamýšlí – letos poprvé papež Lev XIV.

Ve svém poselství nazvaném Vnitřní objev Božího daru vyzývá církevní společenství, aby budovala prostor pro niternost. Jen v osobním setkání s Kristem, který se doslova označuje nejen za dobrého, ale za „krásného pastýře“, může v srdci mladého člověka vzklíčit důvěra k Němu i touha po darování sebe sama spolu s rozpoznáním konkrétní cesty. Svatý otec píše:

„Musíme se naučit vytvářet prostory vnitřního ticha, abychom vytušili, co má Pán v srdci pro naše štěstí. Nejde o abstraktní intelektuální vědomost nebo učené znalosti, ale o osobní setkání, které mění život. Povolání je intimní dialog s ním, který volá – navzdory někdy ohlušujícímu hluku světa – a zve nás k odpovědi s opravdovou radostí a velkorysostí. (…)

Drazí mladí, poslouchejte tento hlas! Naslouchejte hlasu Pána, který vás zve k plnému, naplněnému životu, k využití vlastního nadání a k přibití vlastních omezení a slabostí na Kristův slavný kříž. Zastavte se tedy v eucharistické adoraci, vytrvale rozjímejte o Božím slově, abyste jím každý den žili, aktivně a plně se účastněte svátostného a církevního života. Tak poznáte Pána a v intimitě vlastního přátelství objevíte, jak darovat sami sebe…“

Naší Společnosti leží nová povolání na srdci. Při příležitosti Neděle Dobrého Pastýře zveme ke společné modlitbě na tento úmysl věřící ve farnostech, kde působíme. Nejinak tomu bylo i letos. Sestry z jednotlivých komunit připravily ve farnostech adoraci za povolání – prostor o ně prosit a zároveň prostor pro pěstování vnitřního ticha a niternosti, ve kterých se povolání může přihlásit k životu.

Velikonoce 2026

Smyslem postní doby je připravit nás na opět hlubší prožití tajemství Velikonoc. Když takto každoročně vstupujeme do událostí Ježíšova utrpení i oslavení, vnímáme – slovy kard. C. M. Martiniho SJ – přemíru Ježíšova utrpení a zároveň přemíru jeho lásky k nám. Z lásky k nám dává svůj život. A jaké může být poselství této přemíry dobra, přemíry lásky pro nás? Jako inspiraci nabízíme některé volně formulované myšlenky kard. Martiniho, z jehož textů často čerpáme při našich duchovních cvičeních.

Uvažujeme-li o tom, co znamená žít křesťanský život, pak je to především přijetí Ježíšova slova na způsob dítěte, věření skokem víry. Znamená to zcela důvěřovat Bohu a vsadit pouze na jeho slovo. Křesťanský život je sázkou na přemíru, na překonání. Důvěřovat „za hranice“ ověřitelného, dávat bez výhrady, nezištně.

Každý úkon inspirovaný vírou je součástí této dynamiky vycházení ze sebe. Každá laskavost překračující přísné normy zdvořilosti; každé přijetí byť jen trochu tíživých situací; každá chvíle odpuštění i malých věcí – to vše odkazuje na tuto přemíru. To je křesťanský život. Nemáme čekat na mimořádné příležitosti. Ta příležitost je zde, v oddaném plnění našich povinností. Existuje hrdinství, které se může stát každodenním.

Jsme stvořeni k tomu, abychom „šli za“ (hranici), abychom se dávali, abychom se zasvěcovali něčemu většímu, jež přesahuje na všech stranách a člověku není možné zůstat v prostřednosti. Kdo se uzavře sám do sebe, pracuje k vlastní škodě. Pouze žijeme-li více (magis), najdeme sami sebe a Boha.

Postní duchovní obnova s mladými Ústí nad Orlicí

„K Bohu se chováme tak, jak jednáme s lidmi. Paralela je matematicky přesná, bez výjimky. Pokud odmítáme ostatní lidi, odmítáme i Boha a tím i sami sebe. Máme jenom jedno srdce, kterým můžeme milovat Boha, lidi i sebe samé.“ (P. Jalics SJ)

Prožít postní duchovní obnovu ve vlastní farnosti, ve známém prostředí na faře v Ústí nad Orlicí, nabídla naše sesterská komunita místní mládeži v sobotu 28. 2. 2026. Přišlo osm mladých lidí ve věku 12 až 20 let.

Program byl složen ze dvou katechezí: o vztahu k lidem (P. Jalics SJ) a o přátelství s Kristem (P. Hurtado SJ). Po každé z nich následovalo osobní zamyšlení a dále sdílení ve dvou skupinách. Mladí se zamýšleli nad různými otázkami, např.: Které vztahy jsou pro mě náročné? Proč si myslím, že právě v nich (v chudých a nemocných, … viz Mt 25, 31-44) chce být Pán Ježíš nalézán? Spolupracovali a sdíleli se velmi ochotně. Naslouchat jejich pohledům bylo obohacující. Mezi jinými zazněla velmi trefná zkušenost, kterou prožil již sv. Ignác z Loyoly (v jeho případě to byl rozdíl v účinku duchovní a světské četby): „Vrátím-li se z křesťanského tábora (zmínili JUMP a RADOST), dlouho přetrvává povzbuzující nálada. Jsem-li na světské zábavě, po dobré náladě přijde rozladění: co mi to vlastně dalo?“

Závěr duchovní obnovy jsme prožili při adoraci s výstavem Nejsvětější svátosti oltářní a také večerní mši svatou ve farnosti jsme slavili společně.

Za sebe mohu říci, že duchovní obnova byla pro mě celkově krásnou zkušeností. Potěšilo mě, jak ti starší byli schopni kamarádsky povzbuzovat ve víře a věrnosti Bohu ty mladší.

Během rozloučení zaznělo mnohé vzájemné poděkování, i za dobré jídlo s láskou připravené. K atmosféře přispěla také s nápaditou fantazií vytvořená postní dekorace jedné z místností fary, která měla své určení: „Pozvání do ticha“.

„Ježíš nemá být pro mladé lidi pouhou vzpomínkou, vybledlým obrazem, ale živou a velkou skutečností, někým, komu podřídí všechny své plány, komu odhalí všechny své naděje a přání, někým, kdo žije velmi blízko nich a raduje se z jejich úspěchů a trpí s nimi v jejich pádech.“ (Sv. A. Hurtado SJ)

Sr. Helena Jožáková

Postní impuls 2026

Původní idea postní doby vždy vedla věřící ke ztotožnění se s Kristovým utrpením. Proto nám toto jeho utrpení staví před oči, učí nás ho kontemplovat. Má se stát časem obrácení. Zaměření pohledu na Ježíše, na to – podle slov sv. Ignáce z Duchovních cvičení – co Pán udělal pro mě, má vést nejen k úvaze, co jsem já udělal/a pro Něho, ale především k prakticky položené otázce: Co pro Něj musím udělat?

Podobně se ptáme v našich každoročních exerciciích, jejichž čas se pozvolna znovu blíží. V posledních letech nás v nich často provázely myšlenky kardinála C. M. Martiniho SJ, z nichž můžeme čerpat inspiraci pro letošní postní dobu.

„Utrpení Páně je syntézou všech nespravedlností světa, všech krutostí a lidských trýzní. Avšak v tom všem září pravý opak – přemíra lásky.

Zde se jedná o nezměrnou lásku Boha k člověku. Sv. Pavel připomíná, že se snad najde někdo, kdo chce za spravedlivého položit svůj život, ale kdo bude trpět pro nespravedlivého, pro nepřítele? (srov. Řím 5,7-8). Stojíme tu tváří v tvář bláznivé lásce bez hranic a nikdy ji nebudeme moci patřičně pochopit a vylíčit.

Nazírejme Ježíše v modlitbě. Mohli bychom se ho ptát: Jak jsi prožíval výbuch rozběsněných vášní, které se proti tobě tak zuřivě spojily, a to jak u velekněží, tak u Piláta, Heroda, vojáků i davu…? A On nám odpoví: Neskryl jsem svou tvář před těmi, kteří mě bili, nastavil jsem svá záda těm, kteří mě bičovali (srov. Iz 50,6). Podrobuje se těmto zkouškám tím, že na sebe bere výbuch lidských vášní, stává se pro ně obětním beránkem, nevinnou obětí. A právě jako takový mění v opak záporné situace a zavádí nový způsob, jak žít a jak se chovat. V tom všem spočívá samo tajemství utrpení, smrti a vzkříšení. Tím, že na sebe vzal zkázu, kterou způsobila ničemnost člověka, přemáhá zlo dobrem, a zatímco se zdá, že je vydán na pospas vášním, které ho, jak se zdá, přemáhají, ve skutečnosti si s nimi pohrává a překonává je jako osoba, která bere do rukou osud svůj i světa. Dokazuje, že je možné projít těmito věcmi tím, že se přemohou zevnitř.

Naučme se od něho procházet středem výbuchů vášní: nejenže se jim nepoddáme a nebudeme jejich obětí, nýbrž je nějakým způsobem očistíme a spasíme. Naučme se, že se jim můžeme ubránit nejen útěkem nebo stáhnutím se do ústraní – ostatně to nebude vždycky možné – nýbrž někdy i tím, že do nich vstoupíme a necháme je na sebe dopadnout, aby došlo ke stejnému zvratu, který učinil Ježíš svým utrpením.“

Den zasvěceného života – Rozhovor se sr. Danielou

Už potřicáté se letos slavil 2. 2. Den zasvěceného života. Je to každoročně příležitost, kdy diecézní biskupové zvou řeholníky a zasvěcené osoby ze svých diecézí na setkání, kde se mohou více poznat, ale hlavně povzbudit a inspirovat na své cestě za Pánem. Od 30.1. do 7. 2. se setkaly sestry se svými biskupy a dalšími řeholníky v Olomouci, Hradci Králové, Ostravě a Praze, ve Vídni, v Klagenfurtu i v Římě.

Zároveň Den zasvěceného života vybízí každou z nás k ohlédnutí a vděčnosti za dar zasvěceného života, o to víc, když se přidá osobní jubileum. Sr. Daniele, která si letos právě 2. února připomíná stříbrné jubileum věčných slibů, jsme při této příležitosti položily několik otázek.

1) Rozhodla ses pro řeholní život v naší Společnosti velmi mladá, vlastně ještě na začátku střední školy. Mohla bys trochu zavzpomínat, jak k tomu došlo?
– Zvláštní shodou okolností jsem se ocitla na exerciciích, které dával náš Otec zakladatel – P. Robert Kunert SJ. Bylo mi 16 let. Vůbec jsem nevěděla, co jsou exercicie, ale zcela obrátily můj život naruby. Hluboce se mě dotýkala slova: „Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“. Došlo mi, že tohle bych moc chtěla. S pomocí Otce Roberta jsem objevila, že mě Pán volá. Všechny moje sny a touhy najednou byly ničím ve srovnání s poznáním pokladu povolání. Nedalo se na to neodpovědět a už je tomu 34 let a je to pořád stejně živé, je to ona první láska, která v srdci zůstane navždy.

2) Měla jsi možnost doprovázet P. Roberta Kunerta SJ, zakladatele Společnosti sester Ježíšových, v posledních letech jeho života. Které jeho postoje nebo vlastnosti, případně slova Tě provázejí nebo inspirují ve Tvém denním životě?
– Otec Robert velmi miloval své povolání, a to učil každou sestru – tedy i mě: „Denně za své povolání děkuj a denně pros o milost věrnosti a vytrvalosti!“

3) Za co jsi ve svém zasvěceném životě nejvíc vděčná, co Ti dělá radost?
– Čím jsem starší, tím jsem vděčnější za formaci, které se nám díky Otci Robertovi dostalo, a i po jeho smrti dostává. Není to sice mnohdy jednoduché, ale ono jasné zaměření na osobní vztah ke Kristu – našemu Cíli, je velkou pomocí a mou radostí.

4) Ve své službě zdravotní sestry v Domově pokojného stáří jsi nablízku těm, kteří se blíží k závěru svého života. Jak vnímáš svou úlohu jako řeholní sestry ve službě těmto lidem?
– Když jsem se stala zdravotní sestrou, mou touhou bylo sloužit nemocným a „zachraňovat je“. I díky otci Robertovi jsem se dostala blíže k umírajícím a objevila jsem, že ten bezprostřední čas před smrtí, je tím nejdůležitějším časem v životě člověka. Tady už nejde o zachraňování těla, ale duše, protože ta se má brzy setkat se svým Stvořitelem tváří v tvář. Věřím v nekonečné Boží milosrdenství, věřím v nesmírnou lásku Boha ke každému člověku, a to toužím předávat i všem umírajícím, kterým mohu být nablízku.

35 let na české půdě

U kolébky Společnosti sester Ježíšových stáli v roce 1981 se třemi rakouskými sestrami český jezuita P. Robert Kunert SJ a sr. Marta Kaniová, rovněž české národnosti. Když se po Sametové revoluci otevřely hranice, bylo nasnadě, že se mladá Společnost dostane do kontaktu s českým prostředím. První české novicky vstoupily do SSJ už v roce 1990, zájem v tomto roce projevily i další dívky… Bylo tedy třeba hledat, kde by mohla Společnost na území tehdejšího Československa začít zapouštět kořeny. Takovým místem se stala fara v Moravské Húzové, kde během asi 10 let existence tamější komunity začala svůj řeholní život velká část dnešních českých sester.

Trojice sester z Rakouska přicestovala na Hanou 3. 1. 1991 – v den, kdy církevní kalendář připomíná Jméno Ježíš; pro Společnost vyrůstající z kořenů ignaciánské spirituality den více než příhodný pro nový začátek. Podmínky byly ze začátku velmi skromné, ale díky sportovnímu duchu sester i pomoci mnoha dobrých lidí se podařilo vytvořit vlídné prostředí pro český noviciát. Ty, které jím prošly, na tento čas rády vzpomínají.

A protože je Moravská Húzová pouhých 15 km od dnešního olomouckého Centra SSJ, vydaly jsme se ji 3. 1. 2026 navštívit – některé zavzpomínat, jiné spíše seznámit se. S sebou jsme vzaly i malé voskové Jezulátko, nalezené na faře před 35 lety v den příjezdu sester, které jim tenkrát udělalo velkou radost a dodalo odvahu do nového začátku.

Zastavily jsme se před farou, která byla kdysi domovem našich sester; potom v kostele sv. Floriána, kde jsme mohly společně děkovat za všechny vstupy a sliby, které zde proběhly, za všechny milosti, které si tu před svatostánkem sestry a novicky vyprosily… Malou pouť jsme zakončily na hřbitově, kde jsme se pomodlily u hrobů některých dobrodinců naší Společnosti. A bohaté sluneční paprsky, navíc odrážené sněhovou pokrývkou, jako by chtěly ještě podtrhnout prostý, a přece slavnostní charakter této chvíle vděčnosti velkorysým lidem i Pánu, který se o naši Společnost a její růst i jejich prostřednictvím staral – a jak zakoušíme, starat nepřestává…