Ze života SSJ

Advent 2021 – S Matkou tichosti

Možná si klademe – jako každý rok – na začátku adventní doby otázku: Na co čekám? Nebo – čekám vůbec na něco?
I letošní advent vzhledem k pokračující pandemii konfrontuje každého z nás s konečností života a s určitým omezením. Přesto – nebo právě proto – se to pro nás může stát velkým darem, pokud přijmeme tuto nabídku zaměřit se více na podstatu adventu než na vnější kolorit, který neodmyslitelně dokresluje jeho atmosféru i atmosféru přicházejících vánočních svátků.
Co to znamená, žít z podstaty, nám zcela jedinečným způsobem ukázala Panna Maria. Středem její pozornosti, jejím zájmem nebyla ona sama – ale Někdo jiný, Ježíš. A to nejen, když skrze andělovo poselství vstoupil do jejího života Bůh, jak nám to staví před oči adventní doba, ale po celý její život. Tento Mariin postoj velmi hezky ilustruje ikona nesoucí titul Matka tichosti. Zobrazuje ji s prstem položeným přes ústa, bez Ježíše, jakoby v jeho očekávání.
Mariina tichost ale v žádném případě neznamená, že by zůstala neaktivní. Vždyť ihned po zvěstování spěchá za Alžbětou. Ne, není to žádná strnulost, ale dynamika!
Tichost, to je dát Bohu prostor, aby v našem životě konal čím dál víc On.
Kdo jiný než Panna Maria po zvěstování měl právo mít „pozemské starosti“! Ona nebyla naivní, dobře věděla, do jaké, lidskýma očima viděno, neřešitelné situace se dostala. Přesto ve svém chvalozpěvu Magnificat o ničem z toho nemluví! Není v něm řeč o obavách, neklidu, nezaznívají úvahy ani spekulace, jen vděčnost. Vděčnost za to, že Bůh je veliký, v bytostném vědomí, že on se stará a jeho láska na člověka nikdy nezapomene.
Podobnou zkušenost můžeme udělat i my, pokud obrátíme svůj zrak do vlastního nitra, kde v každém z nás přebývá Bůh, a dovolíme mu, aby nás ujistil, že se opravdu stará a nikdy na nás nezapomene. Potom se i v našich srdcích může rozhostit hluboká vděčnost, která nám umožní se v důvěře odevzdat do jeho rukou.
V tomto smyslu se adventní doba může stát jedinečnou zkušeností nového čekání na Boha v našem životě. Kéž mu i my, jako Panna Maria, Matka tichosti, otevřeme svá srdce a dáme mu svolení, aby náš život utvářel a vedl On…

(Z myšlenek sr. Marie Čeganové pro vstup do adventu)

„Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu“

V roce 2022 tomu bude třicet let, co jsem vstoupila do Společnosti sester Ježíšových (SSJ). Musím podotknout, že povolává Bůh, ne člověk. Člověk se jen může stát nástrojem Božím. A když Bůh volá, nedívá se jako my. Mám na to? Nemám na to? On ví, proč danou osobu volá. Již předem vložil do člověka dary, o kterých volaný zrovna nemusí vědět. Jestliže chce volaného k danému úkolu použít, potřebnou milostí ho obdaří a naplní. Není třeba rozvažovat, pochybovat, ale být ve střehu, jestli Pán „neklepe“ na mé srdce, nevolá jemným, tichým hlasem a nečeká na mou odpověď. Každé povolání je před Bohem originální.
Pocházím z početné rodiny. Rodiče mě/nás vedli k Bohu a k předávání víry. V jistém věku člověk dostává zodpovědnost sám za svůj vztah k Bohu. Nemohu očekávat, že druhý mně předá vše. Zájem rozšiřuje srdce pro Boha. Asi v 17 letech jsem byla poprvé s bratrem a sestrou na společenství (v totalitě zakázaném) ve Valašských Kloboukách. Tolik mladých i dospělých lidí pohromadě zapálených pro Krista, to byl pro mě impuls něco se svým vztahem k Bohu začít. Zatím u mě bylo vše tradiční.
Postupně se společenství založilo i u nás v Lidečku. V jistém čase jsem vnímala, že mi na mé otázky nedokážou spoluúčastníci ve společenství odpovědět. Několikrát jsem slyšela, „na to se zeptej kněze“. A já měla ostych, zbytečné obavy, co když budu kněze zatěžovat. A tak jsem stále svou vnitřní potřebu otázek odkládala. Až se mi přihodilo, že jednou u zpovědi jsem zase nevyjádřila, že mám prosbu o dotaz. Místo abych jásala z odstranění nánosu hříchů, byla jsem smutná, zklamaná. Nepomohl delší pobyt v kostele. Situace mě donutila, že po návratu domů jsem vzala kolo a jela přímo na faru. S obavou a se slzami v očích jsem zvonila na kněze. Tam se mi dostalo po vysoukání, co mě tíží, takového světla, že když jsem se toho dne doma modlila před obrazem Dobrého Pastýře, zatoužila jsem tento pokoj mít stále.
Také jsem měla své plány: vdát se, mít deset dětí. Viděla jsem, že na Bohu zasvěcený život nemám. Často jsem se modlila za svou budoucí cestu, za své přání. Jednou mě napadla znenadání myšlenka: „Ty se modlíš za své zájmy a neptáš se na zájmy Boží.“ Od té chvíle jsem se ptala: „Pane, co se mnou zamýšlíš? Ať poznám Tvou vůli.“
Čas plynul, mnohé zas zavanul v mém srdci. Dostala jsem se s mladými do Opavy k sestrám františkánkám. Z celé návštěvy mi zůstala v srdci slova jedné mladé sestry: „Když byste slyšeli Hospodinův hlas, neodmítejte ho, jinak budete v životě nešťastní.“ Žalm 95: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce.“ Postupem času se ve mně vynořovala myšlenka: „A co když už Pán volal a já přehlédla Pána, nechala Ho projít bez povšimnutí?“ Zpětně jsem pak viděla, kde a jak Pán ke mně promlouval, toužil po mém srdci, ale já byla hluchá k Jeho hlasu.
Měli jsme ve farnosti dobré kněze. Vzpomínám, jak jsme truchlili po odchodu O. Antonína Komana a ve Vsetíně mi paní, která dělala nástěnky i pro naši farnost a já je zprostředkovávala, říkala: „Pán když bere, dává lepší.“ A tak jsem měla naději. Jeho promluvy jsem hltala. Postupně jsem od O. Josefa Čunka nevědomky nasávala ignaciánskou spiritualitu. Když páter mluvil o exerciciích, viděla jsem, že by to bylo něco pro mě, poznat více Boha, Jeho vůli a sama svůj život dát do pořádku.
Kurz exercicií na Svatém Hostýně byl přeplněný. Nemohla jsem se účastnit (moje sestra ano). V práci jsem nedostala volno, byly prázdniny. Nabídku z Hostýna jsem dostala až na další kurz začátkem září 1991. V práci nebyl problém dostat volno, ale kurz byl určen pro vdané ženy. A já měla touhu po exerciciích. Ptala jsem se své sestry, co na to říká, když bych jela na tento kurz. Ona to energicky vyloučila. „Jsi svobodná a kurz je pro vdané!“, zněla odpověď. Touha byla veliká, šla jsem se zeptat kněze na faru, co na to říká, zda to nevadí. S humorem sobě vlastním mi řekl: „Tak si vezmi snubní prstýnek.“ Samozřejmě jsem žádný neměla. Jen jsem později pochopila, že Pán, když volá, nedělá rozdíly. Při exerciciích mě jednoho dne do hloubky srdce zasáhla slova z evangelia o bohatém mladíkovi. „Pane, co mám dělat?“, bylo i mé hledání. Když mladík vyjmenovává, co dělá, viděla jsem při tom to, o co se snažím, co konám, a stále zůstává vnitřní neklid. A tu přišla slova: „Prodej všechno, co máš.“ Jsem vyučená prodavačka. Krev obchodníka se ve mně tehdy nezapřela. Prodat znamená, že už tedy nemám. Vnímala jsem, že musím „prodat“ sama sebe – dát se Pánu. Že nepatřím sobě.
Pak přišla fáze dalšího hledání. Když už jsem poznala a přijala Boží pozvání Jej následovat, nevěděla jsem, kam, do kterého řádu. Myslela jsem si, tím, že jsem byla několikrát u sester františkánek, že tam. Jednoho dne jsem opravdu zachytila směr Božího volání. Z naší farnosti po nějakém čase odcházely do SSJ tři dívky. Tehdejším kamarádkám, nynějším spolusestrám, jsem nezáviděla, že mají jasno. Přála jsem jim to. Ve společenství při rozloučení s poslední z nich se mi dostala do ruky pohlednice sv. Ignáce z Loyoly. Dlouho jsem ji držela v rukou. Stálo tam totiž napsáno: „Pro své přátele od SSJ. sr. Anna S.“ Samozřejmě, že jsem četla něco jiného: „Pro své přátele do SSJ.“ Moje sestra vedle mě mi říká: „Tak už to pošli dál!“ Byl to zásah Boží, zamlžení. Bylo mi jasné, že Bůh vyslyšel mou touhu, hledání kam. Protože když se pohlednice vrátila znovu ke mně, četla jsem ji správně. Už jsem nepochybovala, že je to „řeč Boží“ ke mně.
Mohu jen podotknout, že jsem pak o svém povolání nikdy nepochybovala. Také bych neměnila rozhodnutí, kdybych se měla znovu rozhodnout. Můžu jen potvrdit, že slova v Písmu svatém, kdo se dá Pánu, že mu to Pán nahradí stonásobně, jsou pravdivá a stále přesahující. To, co jsem nosila ve svém srdci, touhy, přání, se mi dávno splnily. Stále je člověk obdarován. Je pravda, že nemám svých deset dětí. Ale všechny děti, které potkám, jsou Boží, tedy i moje. Kdybych se vdala, starala bych se jen o ty své, a takto mohu pozornost věnovat komukoliv.
A ještě prozradím. Jen díky tomu, že si mě Pán povolal, mohla maminka na smrtelné posteli zakusit potěšení mé přítomnosti a útěchu z Nejsvětější Svátosti oltářní, kterou jsem jí mohla přinést.

sr. Kateřina Sekulová

Poznání živého Boha – Exercicie 2021

Každoroční osmidenní ignaciánské exercicie patří k duchovnímu bohatství Společnosti. V prvních letech byly exercicie právě tím, co ji nejvíce utvářelo, a dosud jsou každý rok jistým milníkem na její cestě, a také jednou z nejdůležitějších událostí v životě každé jednotlivé sestry. Čtyři skupiny sester se již letos do dobrodružství exercičního procesu ponořily, na jednu skupinu ještě čeká v srpnu. Letošní exercicie uvádějí sestry na cestu Poznání živého Boha. Čerpají z textů kardinála Martiniho SJ o životě proroka Eliáše a P. Pieta van Breemena SJ o poslání.
„Je málo těch, i mezi pokřtěnými, kteří dospěli k poznání živého Boha, jak nám ho představuje Písmo svaté a jak nám ho prezentuje Ježíš: tedy Bůh, který není vytvořen podle mé představy, který nezávisí na tom, co od něho očekávám, a může tudíž má očekávání obrátit naruby právě proto, že je živý …“ (kard. Martini SJ)
Setkání s živým Bohem, který zůstává neproniknutelným tajemstvím, a přesto je tím naprosto nejbližším přítelem každému z nás, rodí dva postoje: pokoru a vděčnost. „Pokora znamená dívat se na Boha a na Ježíše víc než na sebe. Směr pohledu na Boží velebnost je rozhodující. Opravdu pokorný člověk je fascinován Boží krásou a svatostí, a tím je osvobozen od mnoha komplikovaností a komplexů. … Vděčnost vytváří pozitivní postoj k životu a odkrývá radostný způsob, jak nacházet Boha ve všem. … Kdo nemá odvahu k odevzdanosti, nikdy nebude vděčný. A opačně, vděčnost umožňuje svěřit se. Vděčnost konec konců znamená: opětovat lásku tou stejnou láskou, jakou jsme milováni. Vděčnost za to, co přijímáme, nás otevírá pro to, co máme dělat, a to bez povýšenosti a bez malomyslnosti.“ (P. Piet van Breemen SJ)

Velikonoční člověk

Před rokem touto dobou by si těžko někdo z nás uměl představit, jak stálým nevítaným hostem se ukáže být koronavirus. Má vliv na život nás všech. Pro mnohé, kteří jeho vinou ztratili někoho blízkého, jsou Velikonoce příležitostí dotknout se Kristova vítězství nad smrtí, které dává všem věčný život a naději na věčné shledání.
K odkazu P. Roberta Kunerta SJ, zakladatele Společnosti sester Ježíšových, jehož druhé výročí úmrtí (8. 4. 2019) letos připadá do Velikonočního oktávu, patří bezpochyby živá víra a naděje. Osvědčoval je v celém svém životě v mnoha obtížných údobích. Žil z víry v Krista a v duchu svých vlastních slov byl vskutku „velikonočním člověkem“.

„Být křesťanem znamená být velikonočním člověkem. Proč? Poněvadž křesťanství, které pochází od Krista, se v plné síle potvrdilo a utvrdilo o prvních Velikonocích. Se slovem Velikonoce je spjato zmrtvýchvstání Páně, a to je ústřední potvrzení všeho toho, co Kristus Pán žil, co učil, jak pracoval, proč zemřel; jinými slovy: Velikonocemi máme zaručenou naši spásu.
Chtěl bych vám ukázat, co to znamená být velikonočním člověkem: Člověk, křesťan samozřejmě, má naději, a tu nikdy nepochovává! Mít naději znamená mít také cíl a za ním jít. Jít za cílem znamená překonávat a zdolávat různé překážky. Ty zdolávat znamená k cíli dojít. Velikonoční člověk je tedy člověk, který s jistotou dojde k cíli. Takový člověk má něco, co ho nese, co ho táhne, co ho strká. Velikonoční člověk se otvírá druhým, začíná ze sebe něco vydávat. Co může ze sebe vydávat? Nic jiného než to, co má. Obsahem velikonočního člověka je Kristus. Je to Kristus nejen ukřižovaný, ale i zmrtvýchvstalý.
Velikonoční člověk je člověk, který žije plně z Krista, který je – a to není přehnané – druhým Kristem! O velikonoční noci v liturgii stále zaznívá myšlenka na křest. Počátky církve jsou spojeny se křtem. To znamená, člověk odkládá starého člověka a obléká nového, který se jmenuje Kristus, a tak se stává druhým Kristem. Plnost tohoto oblečení Krista Pána se ukazuje a rozvíjí v řeholním stavu. Řeholní stav se sliby není žádnou zvláštní svátostí. Nemusí také být, poněvadž tento stav je plné rozvinutí svátosti křtu. Velikonočním člověkem by měl být na prvním místě člověk, který se Bohu plně zaslibuje, tj. člověk řeholní.“ (Z promluvy P. Kunerta SJ z roku 1992)

Bůh byl někdo živý, osobní

Z Janova evangelia jsou patrné jeho živé vzpomínky na první setkání s Kristem, které zcela změnilo jeho dosavadní život (srov. Jan 1,39). Příležitost k podobnému ohlédnutí měla sr. Jana Radová díky prosbě o příspěvek pro vznikající Kroniku kelečské farnosti, odkud pochází.

*

„Moje rozhodnutí pro Bohu zasvěcený život zrálo mnoha doteky Božích milostí. Zpětně vidím, jak mě Bůh k sobě od dětství přitahoval. Moje cesta povolání začala v rodině. O Bohu a o věcech víry jsme doma běžně mluvili. Bůh byl někdo živý, osobní. Na mši sv. jsme chodili často i ve všední dny a rodičům také vděčíme za to, že jsme se naučili pravidelně a rádi přijímat svátosti.
Prastrýce P. Františka Pitruna SDB jsme až do jeho náhlé smrti v roce 1990 skoro každou neděli navštěvovali na jeho faře v Blazicích. Někdy jezdil na návštěvu i on k nám do Kelče. Když jsem byla ještě malá, chodila jsem s ním po obědě na procházku: pětiletá holčička s panenkou v kočárku a postarší pan farář s breviářem pod paží. Když jsme došli k cíli naší procházky, k blízkému rybníku, posadil se strýček na lavici, která tam bývala, a modlil se, zatímco jsem nervózně korzovala s kočárkem kolem, poněvadž mi jeho modlitba přišla moc dlouhá… Věřím, že i on má podíl na mém povolání.
P. Cyril V. Tomaško OFMCap. se snažil prohlubovat naše poznání v hodinách náboženství. Pamatuji si, jak mě zaujala ve třetí třídě při přípravě na první svaté přijímání jeho neodbytná otázka: „K čemu jsme na světě?“ Opravdu jsem se hluboce zamyslela, ale vůbec na nic jsem nepřišla! Důstojný otec však očekával odpověď z katechismu. Musel si odpovědět sám: „Jsme na světě proto, abychom Pána Boha poznali, milovali ho, sloužili mu a tak byli spaseni.“ Dnes už vím, že se vyplatí nechat tu větu v sobě zrát…
Darem byla pro mě schola, kam jsme byly se sestrou P. Cyrilem pozvány. Scházely jsme se – kvůli totalitě pokud možno nenápadně – na tehdy neobydlené staré faře. Pamatuji si, že se během našich setkání často ozvaly nějaké zvuky na chodbě, někdo nás sledoval. Vedoucí scholy vždycky nebojácně otevřela dveře a řekla: „Pojď dál, duchu, jsi-li dobrý.“ Žádná odpověď. Myslím, že ani nevíme, co si kvůli nám vystála. Schola byla pro mě školou osobního vztahu s Bohem, modlitby a společenství.
Někdy na druhém stupni ZŠ jsem se cestou ze školy začala stavovat krátce v kostele (že by ovoce svátosti biřmování?). Bývalo otevřeno po mříž, a ta mříž jako by umocňovala moji touhu po Bohu. Po ZŠ jsem studovala střední církevní školu, na kterou velmi ráda vzpomínám. Působily tam řeholní sestry, o kterých jsem nějakou dobu v souvislosti s hledáním svého místa ve světě a v církvi vážně uvažovala. Potřebovala jsem ale v té době pro své zrání především ještě čas a trpělivost.
V posledním ročníku střední školy k nám na internát byly pozvány dvě sestry ze Společnosti sester Ježíšových (SSJ). Nejdřív jsem byla spíš zklamaná: sestry například nenosily hábit. Po maturitě jsem jela na exercicie do Českého Těšína, které vedl zakladatel SSJ jezuita P. Robert Kunert a byly zaměřené na rozlišování povolání. Neměla jsem pak sice o mnoho jasněji, ale snažila jsem se hledat vážně v modlitbě a udržovala jsem se sestrami kontakt.
Nejvíc mi pomohla první návštěva u sester v Moravské Huzové u Olomouce o slavnosti Ježíše Krista Krále v roce 1995. Těžko se dá popsat, co jsem tam prožila… Za prostým zevnějškem a jednoduchým způsobem života sester jsem objevila netušenou hloubku. A osobní pozvání! Od té doby zkrátka vím, že Bůh je neodolatelný.“

Nová generální představená SSJ

 

Sestry 4. generální kapituly přivítaly 22. 1. ve svém společenství O. arcibiskupa Jana Graubnera, který sloužil v kapli Centra SSJ mši svatou a poté předsedal volbě nové generální představené SSJ. Na období šesti let jí byla zvolena sr. Alena Jindrová. Své služby se ujímá po sr. Marii Čeganové, která vedla Společnost bezmála 20 let a spolu s P. Kunertem utvářela podobu SSJ po jejím schválení jako institut zasvěceného života (2002).
 
 
„Nejdůležitější pro naplnění jakéhokoliv poslání je otevřít se Duchu Svatému, dát se mu plně k dispozici. To jsem ‚odkoukávala‘ v uplynulých letech spolupráce se sr. Marií Čeganovou. A tak chci spolu s vámi být vnímavá k Božímu hlasu a naplňovat, co rozpoznáme jako jeho vůli“, říká na počátku své služby sr. Alena Jindrová. Následně zvolila generální kapitula také generální radu SSJ, která bude nové generální představené pomáhat v její službě.

Fotografie

Generální kapitula SSJ

V Centru SSJ v Olomouci začala 15. 1. 2021 generální kapitula Společnosti sester Ježíšových. Celé kapitulní setkání svěřily sestry pod ochranu Panny Marie. Na její přímluvu si vyprošovaly při úvodní mši svaté, kterou sloužil 16. 1. v katedrále sv. Václava dómský farář O. Ladislav Švirák, Boží požehnání, dary Ducha Svatého a jednotu srdcí.
V následujícím týdnu se budou sestry setkávat v modlitbě, vzájemném naslouchání a reflektování života Společnosti z různých úhlů jejího charismatu, aby zachytily, co je třeba v jednotlivých rovinách chránit a co obnovit. V pátek 22. 1. pak budou volit novou generální představenou na období dalších šesti let. Volbě bude předsedat olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

 

Rok 2020
„Ke kořenům…“

Podzimní čas v naší Společnosti tradičně patří formačním týdnům. Navzdory různým komplikacím a omezením způsobených koronavirem tomu ani letos nebylo jinak.

Dvě z prvních sester Společnosti, sr. Maria Fehr a sr. Marlies Schertler, se s radostí a horlivostí jim vlastní dělily se svými mladšími spolusestrami o svoje vzpomínky, zkušenosti a pohledy na různé oblasti života Společnosti – prvenství duchovního života, jednoduchost života, společný život, apoštolát… Slavnostní zakončení druhému kurzu dodala 13. 11. obnova slibů třetí z trojlístku nejmladších sester při mši sv. sloužené P. Ambrosem SJ v domácí kapli sv. Ignáce.

Začátkem příštího roku se má sejít čtvrtá generální kapitula SSJ. Jejím úkolem je nejen zvolit novou generální představenou, ale také chránit duchovní dědictví Společnosti. Proto se nad životem ve Společnosti a nad tím, nad čím je třeba bdít, zamýšlely sestry již během léta a v tomto duchu mohly dál pokračovat ve formačních setkáních. Letošní formace by se proto mohla vyjádřit mottem „Ke kořenům…“ – z nich vychází všechen růst a jedině život z vlastních Bohem darovaných kořenů garantuje budoucnost.

Na cestě do Emauz

22. – 26. července proběhlo v olomouckém Centru sester Ježíšových letní setkání dívek. Lukášovo evangelium o emauzských účednících se prolínalo těmito dny a uvádělo na cestu sdílení s druhými o zkušenostech víry a vztahu s Bohem. Tématem katechezí byla 4. kapitola apoštolské exhortace Christus vivit – Velká zvěst pro všechny mladé lidi.
A co že je tou velkou zvěstí? Jsou to tři pravdy, které by měl každý (nejenom mladý) člověk uchovávat ve svém srdci a žít z nich: Bůh tě miluje, Kristus tě zachraňuje, On žije!

Ve vzájemném sdílení mohlo zasvitnout, co nejvíce hýbe srdcem člověka: touha po nekonečné lásce. A tuto lásku nabízí Bůh člověku. „Ukazuje se dokonce jako zamilovaný, který si milovanou osobu přímo vytetuje na dlaň, aby měl její vzhled stále při sobě: ‚Hle, vyryl jsem si tě do dlaní‘ (Iz 49,16). … Pro něj jsi opravdu vzácný, nejsi bezvýznamný, jsi pro něj důležitý, protože jsi dílo jeho rukou. Proto ti věnuje pozornost a vzpomíná na tebe plný lásky“ (Christus vivit 114, 115).

 

Duchovní slovo, pravda dokáže lidským srdcem také zatřást a probudit ho. I takovou zkušenost udělali prázdninoví emauzští učedníci skrze text papeže Františka: „Objímá nás stále, stále, stále po našich pádech, a tak nám pomáhá zvednout se a postavit se na nohy. Neboť skutečný pád – na to dávejme pozor – skutečný pád, ten, který nám může zničit život, je ten, po němž zůstaneme ležet na zemi a nenecháme si pomoci“ (Christus vivit 120).

 

Při setkání se vytvořila jednotná skupina naplněná přátelskou atmosférou, a to nejen v Olomouci. V důsledku koronaviru se totiž setkání konalo v menším počtu, ale na dvou místech. Ve dnech 24. – 25. července probíhalo paralelně setkání pro dívky z Českého Těšína a okolí pod vedením tamějších sester. Telefonické propojení obou skupin dodalo setkání širší rozměr a přineslo zajímavou zkušenost. Obě strany zaujala podobná místa z katechezí.

Kristus se ukázal jako skutečně živý a působící skrze ta srdce, která jsou pro něj otevřena, vždyť „On naplňuje všechno svou neviditelnou přítomností, a kamkoli půjdeš, bude tam na tebe čekat. On totiž nejen přišel, ale přichází stále a bude přicházet každý den, aby tě pozval na cestu ke stále novým obzorům“ (Christus vivit 125).

 

Obnova slibů

Od začátku roku se připravovaly tři nejmladší sestry na obnovu svých řeholních slibů – chudoby, čistoty a poslušnosti.

„‚Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života, totiž tím, že poznáváme toho, který nás povolal, aby se projevila jeho sláva a moc‘ (2 Petr 1,3). Takto mluví Petr v listě, který jsme slyšeli v prvním čtení, a asi také vám mluví z duše,“ uvedl v úvodu promluvy při obnově slibů sr. Anny 1. července ve Vídni P. Gerwin Komma SJ.

„Bohatě obdarována skrze uplynulé roky v úzké vazbě na Krista a na Vámi zvolenou řeholní společnost SSJ, upevněna v poznání, s touhou nově se zasvětit Kristu, který Vás povolal svou slávou a mocí: proto jsme shromážděni zde v kapli sv. Stanislava Kostky SJ a prosíme, aby také sv. Stanislav stál při Vás na Vaší další cestě.“ Na místě, kde tento mladičký jezuitský světec, patron noviců a studentů, za svých studií bydlel, přiblížil P. Komma jeho rozhodnost, s kterou šel za svým povoláním i přes nesouhlas rodičů a mnohé další překážky.

Na svátek sv. apoštola Tomáše, 3. července, obnovila v kapli sv. Anny v Olomouci své řeholní sliby sr. Jiřina. Mši sv. sloužil dómský farář O. Ladislav Švirák.

„Vstupní antifona z dnešního svátku sv. Tomáše říká: ‚Vyznávám, že jsi můj Pán a můj Bůh; budu tě oslavovat, můj Bože!‘ To je slovo, motto, heslo, které si každý z nás může vzít na cestu. … ‚Tomáši, tak se dotkni, už není čas pro pochyby, jsem to opravu já. Teď se v tobě může opravdu rozlít milost, kterou jsi ode mě přijal, v mém milosrdenství se utopí všechna tvá selhání, tvoje pochybnosti, tvoje výčitky svědomí, tvoje vědomí slabosti, nedostatečnosti. Já jsem teď tady a jsem tu pro tebe.‘ A Tomáš v tomto úžasu – Ježíš ho ohromil, uchvátil – vyzná svoji lásku. Podobnou cestu – tu vnitřní – možná máme všichni, v různých obměnách, ale všichni. A jak je dobře, když před Ježíšem pocítíme svoji nedostatečnost, abychom, když otevřeme oči, uviděli jeho a mohli mu říct: ty jsi moje všechno.“ (Z promluvy O. Šviráka)

Ještě jednou by se letos měly sestry setkat při podobné slavnostní příležitosti. V listopadu čeká obnova slibů třetí z trojlístku nejmladších sester.

Před třiceti lety na Velehradě

V souvislosti s výročím první návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. v Československu vzpomíná sr. Anna z pražské komunity na počátky svého duchovního povolání.

„Je to 30 let, co papež Jan Pavel II. navštívil po totalitě tehdejší Čes-koslovensko. Byla jsem tehdy 21. 4. 1990 na Velehradě. Tamější Otcové jezuité celou návštěvu připravovali a také její program přede mší svatou. Stála jsem uprostřed nadšeného davu sama taktéž nadšená. Bylo mně 18 let a měla jsem život před sebou. Pár měsíců jsem pracovala po ukončení učňovského oboru. Poněvadž jsem se setkala se známými, kteří se rozhodli pro zasvěcený život nebo kněžství, nebyla jsem od takových myšlenek daleko. A najednou v tom velehradském programu slyším: ‚… A vy mladí, kteří cítíte třeba jen nepatrné šimrání po duchovním životě, nebojte se a přijďte to zkusit…‘ To slovo šimrání se mnou zatřáslo, protože jsem si byla vědoma, že to u sebe prožívám intenzivněji. Nevím, kterému Otci jezuitovi za tuto promluvu vděčím. Dodatečně upřímně děkuji!

Dále vzpomínám, jak je stále aktuální, že se zmrtvýchvstalý Ježíš při-pojuje k těm, kdo o jeho životě přemýšlí a hovoří (viz evangelium o Emauzských učednících). Takto se ke mně přitočila v mém mládí jedna farnice s otázkou, jestli bych nechtěla být sestřičkou. Jestli mně to tenkrát bylo příjemné nebo ne-příjemné, nechávám být. Jisté je, že to ve mně rozehrálo strunu po vyšších věcech.

Dnes oceňuji její upřímný zájem o člověka a dovolím si říct, že není vůbec marné nechat aspoň na chvilku platit úsudek druhých o nás samých. Mož-ná že právě proto, že si mnozí mladí chtějí svůj život tolik kočírovat sami, proplouvají jim příležitosti pro vyšší ideály mezi prsty. Kardinál Špidlík cituje v jedné promluvě: ‚Mládí je krásný dar. Škoda, že ho dostávají tak nerozumní lidé, jako jsou mladí.‘

Ježíš stále volá. To je jisté. Připojujeme se k jeho touze, proto-že nechceme, aby chyběli kněží, řeholnice a řeholníci.“

Z exercicií 2020

V důsledku omezení v souvislosti s pandemií koronaviru konala většina sester letošní exercicie v prostředí svých komunit. Jejich nečekaná nová forma ale neubrala nic na síle exercičnímu procesu, a navíc ho vnesla přímo tam, kde sestry své povolání a poslání žijí… Právě poslání bylo tématem exercicií.

„Existuje jemný, ale důležitý rozdíl mezi dvěma výrazy: ‚pracovat pro Boha‘ a ‚konat Boží dílo.‘ První výraz připomíná svobodného umělce, který odmítá dlouhodobé povinnosti, nezávisle rozhoduje, do které práce se pustí, a pak výsledek nabídne Bohu. V tomto případě bude Bohu předložen finální výrobek, ale člověku ještě není jasné, jestli ho Bůh přijme nebo ne. V případě druhého výrazu rozhoduje o  činnosti Bůh a člověk se nechá použít. Naše konání je od počátku Božím dílem.

Duchovní cvičení sv. Ignáce jsou zaměřené na to, abychom dokázali rozlišovat mezi tím, co Bůh od nás chce, abychom dělali, a tím, co sami chceme pro Boha dělat. Nestačí sloužit Bohu podle našeho ‚střihu‘. Ne, měli bychom Bohu dovolit, aby nás používal svobodně. Můžeme si být jistí, že Boží vůle nikdy není ohrožením pro naše blaho. Bůh nás miluje daleko víc, než my milujeme sami sebe!“

(P. Piet van Breemen SJ)

 

První výročí úmrtí sr. Marty Kaniové

8. června uběhl rok od odchodu sr. Marty Kaniové na věčnost. Pán života povolal k sobě první sestru Společnosti loni o vigilii slavnosti Seslání Ducha Svatého, tím jako by stvrdil úzké sepětí života sr. Marty s působením Ducha Svatého.

„Odchod sr. Marty nebyl jen v nějaké blízkosti Svatodušních svátků, nýbrž bezprostředně po slavení svatodušní vigilie. Můžeme říci, že je to další ‚svatodušní milník‘ pro naši Společnost, a těch je už několik. Nebylo to jen v roce 1981, kdy se právě o Svatodušních svátcích hlásila o slovo nová společnost… Pro sr. Martu to byly především pak Svatodušní svátky v roce 1990, kdy se i ona doslova nechala přemoci Duchem Svatým… a rozhodla se vrátit z Německa do Československa, pomáhat tam Společnosti na nohy…“, vzpomíná na sr. Martu jedna z prvních sester SSJ sr. Marlies.

Hluboká víra a zájem o druhé jsou rysy sr. Marty, které se zapsaly do srdcí českých sester, kterým jako novicmistrová předávala základy řeholního života a provázela je i v dalších letech svým slovem a příkladem.

„Tak, jak jsem mohla život sr. Marty poznat, těch nejasných věcí bylo pro tak citlivého a hlubokého člověka opravdu hodně. Ale jistota bezpečí v Boží náruči jí umožňovala jít s úsměvem jedinečnou a zatím neprošlapanou cestou, s vděčností vůči těm, kteří ji i maličkostí podpořili, a povzbuzovat na ní další, váhající a pochybující.“ (Sr. Marie N.)

Sestry nejen v tyto dny s vděčností vzpomínaly na svou první sestru, i na odkaz skromnosti, vděčnosti a hluboké důvěry v Boha, který jim svým životem zanechala.

 

Karanténa v Česku, Rakousku a Itálii

V letošní postní době nečekaně zasáhla do našich životů epidemie koronaviru, uvedla do nejistoty mnoho lidí a ukázala, že to, co se zdálo mnohdy samozřejmé, zdaleka samozřejmé není… Celá situace se citelně dotkla i života Společnosti. Najednou jsou sestry rozděleny hranicemi, které po nějakou dobu není možné překročit…

K této situaci napsala sr. Marie Čeganová 12. 3. sestrám výzvu k modlitbě. „Naši předkové se vždy, když zažívali něco, co přesahovalo jejich síly, utíkali k modlitbě. Ty nesčetné sloupy, kříže, Boží muka v našich městech a krajinách vypovídají o pevnosti jejich víry. Nenechali se unést strachem nebo panikou z možných dopadů různých ran, ale vzali do rukou růženec, poklekli před svatostánkem a volali k nebi. … Nemůžeme zavírat oči, ale zároveň nemáme propadat obavám a pochybnostem. Naší cestou je modlitba.“ Sestry se tak připojily k výzvě českých biskupů ke společné modlitbě ve 20 hod za ukončení epidemie, za všechny nemocné a jejich ošetřovatele, za ty, kdo nesou zodpovědnost za obtížná rozhodnutí.

Nová situace zasahuje jednotlivé komunity různě, podle konkrétních zaměstnání sester a možností účasti na mši svaté. Po zrušení veřejných bohoslužeb se sestry účastní mše svaté zprostředkovaně přes televizi nebo internet. Komunity sester, které se nacházejí v domech, kde působí kněží, se mohou účastnit mší svatých v malém společenství. Ve více komunitách se sestry zapojily do šití ochranných roušek pro spolusestry, kněze i mnohé další. Pro sestry je doba koronavirové karantény časem, kdy přichází víc než kdy jindy ke slovu postoj sv. Ignáce: hledat Boha ve všech věcech. I přes určitou tíži a nejistotu mají v sobě tyto dny tajemství něčeho posvátného, co Pán v tom všem tvoří…

První výročí úmrtí P. Roberta Kunerta SJ

Ve Svatém týdnu, 8. 4. 2020, uplynul rok od chvíle, kdy byl ke svému Pánu a Mistru povolán P. Robert Kunert SJ, zakladatel Společnosti sester Ježíšových. Tento rok se stal pro Společnost mezníkem. Završením života zakladatele nastala nová etapa Společnosti, v níž sestry vnímají větší zodpovědnost za svěřené charisma a poslání. Vzácné chvíle Boží přítomnosti, které zakusily, když doprovázely P. Kunerta na práh věčnosti, si zachycovaly ve vzpomínkách a společně se nad nimi sdílely.

Svým odchodem na „druhý břeh“ se stal P. Kunert sestrám „nově přítomným“ v jejich životě. Při častých návštěvách jeho hrobu v Olomouci-Neředíně si hojně vyprošovaly pomoc a světlo pro nejednu situaci v životě osobním, komunitním i celé Společnosti, a zažívaly malé i větší doteky nebe…


 

Roční výročí úmrtí P. Kunerta si sestry chtěly připomenout mší sv. v kapli v Centru SSJ se zastoupením sester z jednotlivých komunit. Vzhledem ke stále trvajícím opatřením spojeným s epidemií koronaviru takové setkání nebylo možné. O to víc ale mohla vyniknout tvůrčí vynalézavost jednotlivých komunit. Tento den prožily sestry společně ve vzpomínkách na P. Kunerta, ve vděčnosti a v modlitbě s prosbou o požehnání a život z jeho ducha.