Rok 2025

Mám srdce?

Duchovní obnova pro dívky

O jarních prázdninách 5. – 7. 3. pořádaly sestry v Olešné u Nového Města na Moravě duchovní obnovu pro dívky (14 – 18 let). Nabídky ke ztišení na začátku postní doby využilo sedm účastnic. V katechezích se zabývaly vybranými texty z encykliky „Dilexit nos“ papeže Františka. Důležitou částí obnovy byla modlitba křížové cesty, na kterou se sestry s dívkami vydaly pěšky z Olešné ke „Třem křížům“ u Nového Města.


Liturgické texty Popeleční středy vyzývají k obrácení srdce, k duchovní obnově jako přípravě na velikonoční svátky: „Dej, ať konáme opravdové pokání po celý půst, abychom s čistým srdcem mohli slavit Velikonoce ve spojení s Kristem.“ (Modlitba před udělováním popelce) Proto se i do postní doby hodí zabývat se texty nové encykliky, kde Svatý otec zdůrazňuje význam srdce a návrat k němu. Postní doba nám dává příležitost k zastavení a znovunalezení svého srdce. Přímo nás vybízí, abychom si kladli tu nejrozhodnější otázku: „Mám srdce?“ (DN 23)

Zaměřením se na Kristovo Srdce objevujeme svůj vlastní střed. Papež František nám připomíná, že evangelium je plné gest, která odrážejí Ježíšovo Srdce. „Svůj nejvyšší výraz nachází v Kristu přibitém na kříž. To je nejvýmluvnější slovo lásky … Proto svatý Pavel, když hledal správná slova, kterými by vysvětlil svůj vztah ke Kristu, řekl: ‚On mě miloval a za mě se obětoval‘ (Gal 2,20). To bylo jeho největší přesvědčení: vědět, že je milován. Kristovo sebeobětování na kříži ho uchvátilo, ale mělo smysl jen proto, že existovalo něco ještě většího než právě tento dar: ‚On mě miloval‘ (DN 46).“

Postní doba se může stát časem obnovení ohně v našem srdci. Tím ohněm je Bůh – Láska. „Pokud v srdci vládne láska, dosahuje člověk své identity plným a zářivým způsobem, protože každá lidská bytost byla stvořena především pro lásku, je ve svých nejhlubších vláknech stvořena k tomu, aby milovala a byla milována.“ (DN 21)

Cesta k velikonoční radosti

Duchovní smysl postní doby nám naznačuje jedna postní preface v německém znění (český překlad je trošku jiný): „Každý rok dáváš svým věřícím milost, aby očekávali Velikonoce v radosti Ducha svatého“. Věřícím je každý rok dána milost očekávat Velikonoce v radosti Ducha svatého.

Takový pohled na postní dobu je možná neobvyklý, protože nehovoří bezprostředně o pokání a obrácení, ale o radosti Ducha svatého, kterou lze očekávat o Velikonocích. Teprve potom následuje takové napomenutí či povzbuzení: „V této době pokání nás vybízíš k modlitbě a ke skutkům lásky.“ Abychom mohli Velikonoce slavit s vnitřní radostí Ducha svatého, měli bychom pro to také něco udělat. Proto slyšíme napomenutí k pokání, modlitbě a skutkům lásky. Tím je ve vší stručnosti nastíněn duchovní smysl postní doby nebo popsáno naše obrácení.

Jde tedy o pokání, modlitbu a skutky lásky. Díky tomu si uvědomujeme velikonoční tajemství. O velikonoční noci se buď uděluje křest, nebo obnovují křestní sliby. To znamená, že Velikonoce jsou pro nás obnovou nebo osvěžením milosti Božího dětství. Právě díky této svátosti jsme Božími dětmi. Teprve tehdy, když se očistíme modlitbou, pokáním a skutky lásky, jsou naše očištěná srdce schopna velikonoční radosti. Tak jsme o Velikonocích vedeni k plnosti života, kterou nám daruje Kristus skrze své utrpení, smrt a vzkříšení.

Tato čtyřicetidenní doba pokání je smysluplným časem přípravy, nezbytným předpokladem, abychom došli k pravé radosti a obnově srdce, k tomuto Božímu dětství. Je to cesta, kterou nám svým příkladem ukázal Ježíš. V postní době tedy nejde o pokání pro pokání. Nejde o odříkání pro odříkání, to by bylo špatně pochopeno. Jedná se o prostředky: pokání a odříkání, modlitbu a skutky lásky. Tyto prostředky nám umožňují dosáhnout vznešeného cíle Velikonoc. Takto bychom měli vnímat tyto věci, které stojí někdy velmi v popředí. Jsou to jen skutečnosti, které nám pomáhají k lepšímu, krásnějšímu, které nám teprve napomáhají k plnosti života.

(Z myšlenek P. Roberta Kunerta SJ)

Foto: Jaroslav Lízner, ČaV
Svátek Uvedení Páně do Chrámu
– Den zasvěceného života

Slavení Světového dne zasvěceného života zavedl papež Jan Pavel II. v roce 1997 a stanovil datum 2. února. Liturgie nám v tento den připomíná událost, kdy Ježíš jako prvorozený je zasvěcen v chrámě Bohu a Svatá Rodina se setkává se Simeonem a Annou, jež v Dítěti poznávají očekávaného Spasitele.

Foto: Lucie Horníková, ČaV

 

Letošní Den zasvěceného života oslavily sestry z jednotlivých komunit při setkání zasvěcených osob v diecézích už v sobotu 1. února: při mši svaté v katedrále v Praze, v Hradci Králové, v Olomouci, v Ostravě a v Brně.

Foto: Jaroslav Lízner, ČaV

 
 

V Ostravě vyslechly sestry následně přednášku na téma „Poutníci naděje“, také v Olomouci se setkání neslo v duchu Jubilejního roku. P. Lubomír Žák povzbudil přítomné přednáškou-meditací „Impulsy jubilejního roku pro obnovu řeholního života“.

Na setkání zasvěcených osob v Brně se vypravily sestry z Olešné. Přede mší svatou naslouchaly přednášce sr. Františky Eleny Sebíňové CSC o zakladatelce Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova Rose Vůjtěchové.

Čím byly sestry obohaceny?
– Odnáším si hřejivé setkání stejně smýšlejících zasvěcených osob. Radost, která byla patrná z každé tváře.
– Raduji se z daru řeholního povolání a ze společenství řeholníků i pestrosti našich charismat, která mají společnou touhu oslavit Boha.
– Jsem povzbuzena celým setkáním, přednáškou i srdečnými rozhovory. Bylo milé vidět nové mladé tváře těch, kteří do zasvěceného života teprve vstupují.
– Setkání prozářilo můj život občerstvujícím světlem. Bylo krásné zakoušet bohatství osob patřících Kristu.
– Oslovilo mě, že i já mohu Ježíšovo Srdce těšit. Především tím, že budu k Němu více pozorná, vnímavá na to, kde mi svoji náklonost a lásku projevuje.