Rok 2025

Učinit ze svého života dar lásky

Svatý otec František ještě zveřejnil na Poliklinice Gemelli v Římě 19. března 2025 své poselství k 62. světovému dni modliteb za povolání.

„Povolání je vzácný dar, který Bůh zasévá do srdcí, výzva vyjít ze sebe a vydat se na cestu lásky a služby.

V dnešní době se mnoho mladých lidí cítí ztraceno tváří v tvář budoucnosti. Často zažívají nejistotu ohledně pracovních vyhlídek a mnohem více se potýkají s krizí identity, která je krizí smyslu a hodnot a jejíž zvládnutí ještě větší měrou ztěžuje digitální zmatek. (…)

A vy, mladí, jste povoláni být hlavními protagonisty, či spíše spolupracovníky Ducha Svatého, který ve vás probouzí touhu učinit ze života dar lásky. (…)

A pak chceme objevit, jakým způsobem a jakou formou svého života můžeme opětovat lásku, kterou nám On dává jako první. Každé povolání, vnímané v hloubi srdce, dává vzniknout odpovědi jako vnitřní hnací síle k lásce a službě, jako zdroji naděje a lásky, a ne jako snaze o sebeprosazení. (…)

K objevení vlastního povolání dochází na cestě rozlišování. Tato cesta není nikdy osamocená, ale rozvíjí se uprostřed křesťanského společenství a společně s ním.

Drazí mladí, svět vás tlačí k unáhleným rozhodnutím, k tomu, abyste své dny naplnili hlukem, a brání vám tak prožívat ticho otevřené Bohu, který promlouvá k vašemu srdci. Mějte odvahu zastavit se, naslouchat sami sobě a ptát se Boha, o čem pro vás sní. Ticho modlitby je nepostradatelné, abyste mohli „číst“ Boží volání ve své historii a svobodně a vědomě na ně odpovídat.“

A jak se může odvíjet dobrodružství rozpoznávání a uskutečňování povolání v konkrétním lidském životě? Třeba takto:

RADOST POVOLÁNÍ

Čekatelský pobyt ve Společnosti sester Ježíšových jsem zahájila 15. ledna 2013. Tomuto dni předcházely více než 3 roky hledání Božího plánu s mým životem. Během studia na vysoké škole jsem začala pociťovat jakousi prázdnotu, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Měla jsem všechno – milující a šťastnou rodinu, přátele, dělala jsem, co mě baví. Přesto stále něco chybělo. Měla jsem potřebu více se modlit, a aniž bych si to uvědomovala, začal do této prázdnoty pomalu vstupovat Bůh. Velmi intenzivně mě Boží hlas zasáhl o jedné z každoročních farních poutí do Žarošic při zpěvu žalmu 45: „…Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům. Sám Král touží po tvé kráse, vždyť je tvým Pánem, před ním se skloň!“ Od té doby jsem Boží volání vnímala stále intenzivněji a po zahraničním studijním pobytu na začátku roku 2012 jsem byla téměř přesvědčena o tom, že by Bohu zasvěcený život mohl být to, co stále hledám. Jen jsem vůbec nevěděla, do které řeholní společnosti mě Pán volá. A tak jsem do internetového vyhledávače Google zadala: ženské řeholní společnosti v ČR. Jako první se ukázaly stránky Společnosti sester Ježíšových. Název se mi velmi líbil, a tak jsem na stránky vstoupila. Když jsem si přečetla, že Společnost pomáhá mladým lidem při rozlišování jejich povolání, bylo to pro mě jasným pozváním. Sebrala jsem odvahu a napsala na uvedenou adresu email. K mé radosti přišla brzká odpověď s pozváním strávit v SSJ prodloužený víkend. Pozvání jsem přijala a s určitou nejistotou a obavami, co tam vlastně budu dělat a hledat, jsem nakonec přijela.

Na první dojem mě Společnost nijak zvlášť neoslovila. Necítila jsem se do ní povolána. Bylo to trošku pusto a prázdno a já jsem z toho byla spíše smutná a zklamaná. Těsně před odjezdem domů mi sr. Olga nabídla ještě rozhovor se sr. Marií, tehdejší generální představenou. Na tento hovor snad nikdy nezapomenu. Je hluboce vepsán v mém srdci, protože zcela proměnil můj život. Nevím, co to konkrétně bylo, ale zakusila jsem při něm silný dotyk Boží a najednou jsem měla úplně jasno: Pán Bůh mě volá do této Společnosti a já celá šťastná říkám ano. Všechno ostatní jako by ztratilo smysl a byl důležitý jenom Bůh. Je to milost okamžiku, kterou Bůh dává, aby člověk mohl vyslovit své „ano“, a zároveň něco, do čeho se dorůstá po celý život. Ve třídenních exerciciích o měsíc později mně Pán Bůh své pozvání k Jeho úzkému následování potvrdil.

Do Společnosti jsem vstoupila v květnu 2013, po ukončení noviciátu jsem složila své první sliby a o několik let později sliby věčné.

Povolání je obrovský dar. Nezasloužený dar, který nepatří mně, já jsem opravdu jen nepatrným nástrojem. Mé povolání patří všem. Má být svědectvím a odleskem nekonečné Boží lásky k člověku. A já velmi toužím být tímto paprskem, který dává život, který prozařuje temnotu, který dává životu smysl a plnost.

Základem povolání k Bohu zasvěcenému životu je být s Ním. Postupně, krůček za krůčkem se vzdávat sebe a dělat prostor Bohu, aby On mohl skrze mě působit, jak On chce. Ale i toto vyprazdňování se je dílem milosti, není v lidských schopnostech a ani ho nelze nijak měřit. Smyslem a cílem je stále více se dívat na Boha. To člověka proměňuje a činí šťastným. Teprve potom totiž může žasnout nad Boží láskou, nad Jeho krásou, nad Jeho zcela nepochopitelnou touhou po nás. Pak vlastně ani nemůže odpovědět jinak než naprostým darováním se, které je pouhou odpovědí vděčnosti na Boží lásku.

Jako sestra Ježíšova jsem prošla různými zaměstnáními, díky kterým jsem mohla více poznávat samu sebe, prohlubovat svůj vztah k Bohu a učit se službě druhým. V současné době se spolu s dalšími třemi spolusestrami snažíme v poutním domě Velehrad v Římě vytvářet zázemí a poskytovat pohostinnost českým a slovenským poutníkům, kteří sem přijíždějí. Je to krásná práce, na které mě nejvíce těší, když můžu být prostředníkem Boží lásky. Denně se učím, že to není o výkonu a mých schopnostech. To po mně Pán Bůh nechce. Chce jen mou odpověď lásky, která se má konkrétně projevovat ve službě lidem.

Zasvěcení se Bohu ve Společnosti sester Ježíšových mě činí hluboce šťastnou, neboť mě znovu přivádí k tomu, proč a k čemu jsem byla stvořena. Byla jsem stvořena z lásky a pro lásku. Pouze když nezištně miluji, jsem šťastná. Tato touha je hluboce vepsána v lidských srdcích a každý z nás je zván k tomu ji objevit a dovolit Bohu, aby ji naplnil.

sr. Lucie

Rozloučení s papežem Františkem

Dopoledne o Velikonočním pondělí také nás zasáhla zpráva, že zemřel papež František. Velikonoční oktáv tak dostal zvláštní dynamiku loučení se Svatým otcem, který nám byl velmi blízký.

Naplňuje nás vděčnost Bohu za dar jeho života a služby. Papež František byl pro náš zasvěcený život velkou inspirací. Jednoduše a prakticky k nám promlouval jako otec a jako řeholník žijící ignaciánskou spiritualitu. Svým slovem a životem nás vedl k prvenství Boha, k odvážné otevřenosti Duchu Svatému a k pozornosti vůči bližním.

Papeže Františka jsme v těchto dnech provázely svými modlitbami, účastí na mších svatých sloužených za něho a sestry římské komunity i osobní účastí na jeho pohřbu.

Věříme, že je blízko nebeskému Otci a že své pozemské ovečky bude odtud dál provázet svou přímluvou.

Vzkříšení v našem životě

Zaznělo radostné ALELUJA. Radost ze vzkříšení dále rezonuje i během celé velikonoční doby. Vzkříšení je skutečnost krásná a plná naděje, ale na druhou stranu jde o něco tajemného, přesažného, co možná těžko začleňujeme do našeho běžného života. Jak si ho máme představit? Jak ho žít už teď?

O vzkříšení bylo i poslední rozjímání našich exercicií (duchovních cvičení), kterými nás – letos na Velehradě – se zápalem a duchovní hloubkou opětovně provázela naše spolusestra, sr. Marie Čeganová. Využila při nich texty kardinála C. M. Martiniho SJ. Některé myšlenky nám mohou pomoci právě k tomu, aby se přítomnost vzkříšeného Pána Ježíše potkala s naším životem.

V přípravě na rozjímání zazněla výzva, abychom otevřeli oči. Pán přece vstal z mrtvých, Pán žije; ale kde? Žije u Boha a žije mezi námi, v naší zkušenosti, v našem životě, v naší současné situaci. Vzkříšený Pán je stále přítomný a přicházející. Náš každodenní život ve své zdánlivé bezvýznamnosti v sobě nese znamení vzkříšení.

Slova Pána Ježíše, že jde před apoštoly do Galileje, tzn. do jim známého prostředí, do rodného kraje mnohých z nich, poukazují na tuto skutečnost: Vzkříšený Pán Ježíš nás předchází a čeká na nás – u nás doma, v naší konkrétní životní situaci, tady a teď. To je vzácný poklad ukrytý v každé chvíli našeho života, i když k němu patří také nejistota, obtíže a temnoty. Nebojme se tedy s důvěrou přijímat to, co každý den přináší – je v tom skryta Boží přítomnost a to je stálý zdroj radosti a naděje – i  když doba velikonoční skončí nebo když se vrátíme z exercicií domů.

Mám srdce?

Duchovní obnova pro dívky

O jarních prázdninách 5. – 7. 3. pořádaly sestry v Olešné u Nového Města na Moravě duchovní obnovu pro dívky (14 – 18 let). Nabídky ke ztišení na začátku postní doby využilo sedm účastnic. V katechezích se zabývaly vybranými texty z encykliky „Dilexit nos“ papeže Františka. Důležitou částí obnovy byla modlitba křížové cesty, na kterou se sestry s dívkami vydaly pěšky z Olešné ke „Třem křížům“ u Nového Města.

Liturgické texty Popeleční středy vyzývají k obrácení srdce, k duchovní obnově jako přípravě na velikonoční svátky: „Dej, ať konáme opravdové pokání po celý půst, abychom s čistým srdcem mohli slavit Velikonoce ve spojení s Kristem.“ (Modlitba před udělováním popelce) Proto se i do postní doby hodí zabývat se texty nové encykliky, kde Svatý otec zdůrazňuje význam srdce a návrat k němu. Postní doba nám dává příležitost k zastavení a znovunalezení svého srdce. Přímo nás vybízí, abychom si kladli tu nejrozhodnější otázku: „Mám srdce?“ (DN 23)

Zaměřením se na Kristovo Srdce objevujeme svůj vlastní střed. Papež František nám připomíná, že evangelium je plné gest, která odrážejí Ježíšovo Srdce. „Svůj nejvyšší výraz nachází v Kristu přibitém na kříž. To je nejvýmluvnější slovo lásky … Proto svatý Pavel, když hledal správná slova, kterými by vysvětlil svůj vztah ke Kristu, řekl: ‚On mě miloval a za mě se obětoval‘ (Gal 2,20). To bylo jeho největší přesvědčení: vědět, že je milován. Kristovo sebeobětování na kříži ho uchvátilo, ale mělo smysl jen proto, že existovalo něco ještě většího než právě tento dar: ‚On mě miloval‘ (DN 46).“

Postní doba se může stát časem obnovení ohně v našem srdci. Tím ohněm je Bůh – Láska. „Pokud v srdci vládne láska, dosahuje člověk své identity plným a zářivým způsobem, protože každá lidská bytost byla stvořena především pro lásku, je ve svých nejhlubších vláknech stvořena k tomu, aby milovala a byla milována.“ (DN 21)

Cesta k velikonoční radosti

Duchovní smysl postní doby nám naznačuje jedna postní preface v německém znění (český překlad je trošku jiný): „Každý rok dáváš svým věřícím milost, aby očekávali Velikonoce v radosti Ducha svatého“. Věřícím je každý rok dána milost očekávat Velikonoce v radosti Ducha svatého.

Takový pohled na postní dobu je možná neobvyklý, protože nehovoří bezprostředně o pokání a obrácení, ale o radosti Ducha svatého, kterou lze očekávat o Velikonocích. Teprve potom následuje takové napomenutí či povzbuzení: „V této době pokání nás vybízíš k modlitbě a ke skutkům lásky.“ Abychom mohli Velikonoce slavit s vnitřní radostí Ducha svatého, měli bychom pro to také něco udělat. Proto slyšíme napomenutí k pokání, modlitbě a skutkům lásky. Tím je ve vší stručnosti nastíněn duchovní smysl postní doby nebo popsáno naše obrácení.

Jde tedy o pokání, modlitbu a skutky lásky. Díky tomu si uvědomujeme velikonoční tajemství. O velikonoční noci se buď uděluje křest, nebo obnovují křestní sliby. To znamená, že Velikonoce jsou pro nás obnovou nebo osvěžením milosti Božího dětství. Právě díky této svátosti jsme Božími dětmi. Teprve tehdy, když se očistíme modlitbou, pokáním a skutky lásky, jsou naše očištěná srdce schopna velikonoční radosti. Tak jsme o Velikonocích vedeni k plnosti života, kterou nám daruje Kristus skrze své utrpení, smrt a vzkříšení.

Tato čtyřicetidenní doba pokání je smysluplným časem přípravy, nezbytným předpokladem, abychom došli k pravé radosti a obnově srdce, k tomuto Božímu dětství. Je to cesta, kterou nám svým příkladem ukázal Ježíš. V postní době tedy nejde o pokání pro pokání. Nejde o odříkání pro odříkání, to by bylo špatně pochopeno. Jedná se o prostředky: pokání a odříkání, modlitbu a skutky lásky. Tyto prostředky nám umožňují dosáhnout vznešeného cíle Velikonoc. Takto bychom měli vnímat tyto věci, které stojí někdy velmi v popředí. Jsou to jen skutečnosti, které nám pomáhají k lepšímu, krásnějšímu, které nám teprve napomáhají k plnosti života.

(Z myšlenek P. Roberta Kunerta SJ)

Svátek Uvedení Páně do Chrámu
– Den zasvěceného života

Slavení Světového dne zasvěceného života zavedl papež Jan Pavel II. v roce 1997 a stanovil datum 2. února. Liturgie nám v tento den připomíná událost, kdy Ježíš jako prvorozený je zasvěcen v chrámě Bohu a Svatá Rodina se setkává se Simeonem a Annou, jež v Dítěti poznávají očekávaného Spasitele.

 

Letošní Den zasvěceného života oslavily sestry z jednotlivých komunit při setkání zasvěcených osob v diecézích už v sobotu 1. února: při mši svaté v katedrále v Praze, v Hradci Králové, v Olomouci, v Ostravě a v Brně.

 
 

V Ostravě vyslechly sestry následně přednášku na téma „Poutníci naděje“, také v Olomouci se setkání neslo v duchu Jubilejního roku. P. Lubomír Žák povzbudil přítomné přednáškou-meditací „Impulsy jubilejního roku pro obnovu řeholního života“.

Na setkání zasvěcených osob v Brně se vypravily sestry z Olešné. Přede mší svatou naslouchaly přednášce sr. Františky Eleny Sebíňové CSC o zakladatelce Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova Rose Vůjtěchové.

Čím byly sestry obohaceny?
– Odnáším si hřejivé setkání stejně smýšlejících zasvěcených osob. Radost, která byla patrná z každé tváře.
– Raduji se z daru řeholního povolání a ze společenství řeholníků i pestrosti našich charismat, která mají společnou touhu oslavit Boha.
– Jsem povzbuzena celým setkáním, přednáškou i srdečnými rozhovory. Bylo milé vidět nové mladé tváře těch, kteří do zasvěceného života teprve vstupují.
– Setkání prozářilo můj život občerstvujícím světlem. Bylo krásné zakoušet bohatství osob patřících Kristu.
– Oslovilo mě, že i já mohu Ježíšovo Srdce těšit. Především tím, že budu k Němu více pozorná, vnímavá na to, kde mi svoji náklonost a lásku projevuje.