Rok 2024

Nechme se fascinovat Ježíšem

NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE 21. 4. 2024

Světový den modliteb za duchovní povolání

Papež František k tomuto dni ve svém poselství říká:

Světový den modliteb za povolání nás každoročně vybízí, abychom uvažovali o vzácném daru povolání, kterým se Pán obrací ke každému z nás, ke svému věrnému putujícímu lidu, abychom mohli mít podíl na jeho plánu lásky a ztělesňovat krásu evangelia v různých životních stavech.

…

Chtěl bych říci mladým lidem, zvláště těm, kteří si připadají vzdáleni od církve a živí v sobě nedůvěru vůči ní: nechte se okouzlit Ježíšem, obracejte se na něj se svými závažnými otázkami prostřednictvím stránek evangelia, nechte se znepokojit jeho přítomností, která nás vždy blahodárně uvádí do krize. On respektuje naši svobodu více než kdokoliv jiný, nevnucuje se, ale sám se nabízí: dejte mu prostor a najdete své štěstí v tom, že ho budete následovat a zcela se mu odevzdáte, pokud to bude od vás žádat.

…

Tento den je věnován především modlitbě, abychom prosili Otce o dar svatých povolání pro budování
jeho království: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ (Lk 10,2) A modlitbu – jak víme – tvoří spíše naslouchání než slova obracející se na Boha. Pán promlouvá k našemu srdci a chce ho najít otevřené, upřímné a velkorysé. Jeho slovo se stalo tělem v Ježíši Kristu, který nám zjevuje a sděluje celou Otcovu vůli. V tomto roce 2024 věnovaném právě modlitbě v rámci příprav na Jubileum jsme povoláni znovu objevit ten nedocenitelný dar, že můžeme vést dialog s Pánem od srdce k srdci, a stát se tak poutníky naděje, protože „modlitba je první silou naděje…“.

…

Ale co znamená být poutníky? Kdo se vydává na pouť, snaží se mít především jasný cíl a nosí ho stále v srdci a mysli. Zároveň ale pro dosažení tohoto cíle je třeba se soustředit na daný krok, a abychom ho mohli zvládnout, musíme být lehcí, zbavit se zbytečných břemen, nést s sebou to nejnutnější a bojovat každý den, aby únava, strach, nejistota a tma nezablokovaly nastoupenou cestu.

…

K tomu všemu ještě jednou dodávám tak jako během Světového dne mládeže v Lisabonu: „Rise up! –
Vstaňte!“ Probuďme se ze spánku, opusťme lhostejnost, otevřeme mříže vězení, do něhož jsme se někdy zavřeli, aby každý z nás mohl objevit vlastní povolání v církvi a ve světě a stát se poutníkem naděje a tvůrcem pokoje!

Na tuto palčivou potřebu dnešní doby – na nouzi duchovních povolání – odpovídáme naším specifickým apoštolátem – apoštolátem povolání. Neděli Dobrého Pastýře, kdy celá církev pamatuje na duchovní povolání, prožíváme každoročně jako svátek našeho poslání. Nejinak je tomu i letos, kdy prosíme o nová povolání i o věrnost těch již existujících v adoraci na tento úmysl, k níž zveme věřící v místech, kde působíme.

Svátek uvedení Páně do chrámu
– Den zasvěceného života

Co pro nás znamená, že smíme každoročně slavit tento den?

Tento den je vzdáním díků Bohu za vzácný dar povolání a zároveň povzbuzením, posilou a vzájemným obohacením ve věrném kráčení na této cestě.

Prožíváme ho jako den vděčnosti za své povolání, den osobní i společné modlitby, setkání s naším biskupem a s těmi, kteří jdou cestou zasvěceného života. Je pro nás radostí a povzbuzením.

 

Letošní Den zasvěceného života jsme slavily ve většině diecézí, v kterých máme komunity, až v sobotu 3. 2. Středem slavení byla mše svatá s diecézním biskupem. Poté většinou následovala přednáška: v brněnské diecézi S. M. Gabriely Vlkové OP s názvem Splnilo se Písmo svaté; v královéhradecké diecézi o. Radka Tichého o 1. eucharistické modlitbě, v ostravsko-opavské diecézi přednášel o. Jan Szkandera a v olomoucké arcidiecézi o. biskup Z. Wasserbauer na téma synodalita. Byl prostor také pro vzájemné setkání zasvěcených osob mezi sebou, sdílení, povzbuzení…

 
 

V olomoucké arcidiecézi se slavil tento den letos poprvé trochu jinak. Nekonal se tradičně 2. února, ani se řeholníci nesetkali v kněžském semináři. Protože povolání zasvěcených osob patří celé církvi, mše svatá se uskutečnila v katedrále, kam byli pozváni i všichni věřící.

Sestry ve Vídni slavily tento den již v jeho předvečer s kard. Christophem Schönbornem (dominikánem) společnými nešporami ve svatoštěpánském dómu. V Římě slavily sestry svátek zasvěceného života „nadvakrát“: nejdříve 1. 2. večer v České papežské koleji Nepomucenum, kde sestry boromejky již podruhé organizovaly česko-slovenské setkání řeholníků žijících v Římě, a 2. 2. večer se jedna sestra zástupnicky za komunitu účastnila mše sv. pro zasvěcené osoby s biskupem římské diecéze, papežem Františkem. „V Nepomucenu jsme nejdříve měli možnost se sjednotit ve společné modlitbě – tiché hodinové adoraci a nešporách, poté následovalo neformální setkání u večeře. Atmosféra potvrdila to, co vyplynulo ze vzájemného představování: ’My jsme z Rodiny Panny Marie’ – ’My sestry Ježíšovy’ – naproti seděla malá sestra Ježíšova, salesiánky jsou Dcery Panny Marie Pomocnice – že totiž řeholníci jsou všichni tak trochu z jedné rodiny…“

A jak tento den rezonoval v našich srdcích?

Skrze slova a podněty k zamyšlení, které jsme vyslechly, se pro nás tento den stal novou naléhavou výzvou podívat se do svého nitra a ptát se:

– Jsem skutečně zasvěcenou osobou, která ve svých rukou drží pravé bohatství jako Simeon? Co držím ve svých rukou? Pokud je to něco jiného než Ježíš, pak je to jen brak.

– Jsem zasvěcenou osobou, která žije hlubokým duchovním životem? Přistupuji ke všem vnějším věcem v atmosféře ztišení a hluboké kontemplace? To je to nezastupitelné a nejcennější, co církev od nás očekává. Je to také klíč ke krizi povolání.

– Jsem zasvěcenou osobou, která svým příkladem života chudoby, čistoty a poslušnosti chrání církev před zesvětštěním? Řeholní život je protilátkou na zesvětštění. Můj život má být zrcadlem, lékem a povzbuzením k neustálé obnově pro všechny věřící.

– Jsem zasvěcenou osobou vycházející ze sebe a budující pravé společenství a hluboké vztahy s těmi, kteří jsou mi v komunitě svěřeni? Budujeme jako řeholní společenství dobré vztahy s biskupem, s Božím lidem? Plodem synodálního procesu je prohloubené vědomí žitého společenství, vědomí, že patříme k sobě a chceme být spolu na cestě.

– Jsme proroky? Dokážeme vnímat určité znaky dnešní doby a upozornit na to, čeho je třeba se varovat a čemu se otevřít?

– Jsem zasvěcenou osobou, která ví o svém poslání? Církev je poslání, každý křesťan je poslání. K zasvěcenému životu patří neodmyslitelně misie. Rozněcuje ve mně život s Kristem touhu jít ke druhým?

Tento den byl příležitostí dotknout se znovu svěžesti a krásy Božího povolání a v hloubi svého srdce znovu zaslechnout: Ježíš – On je světlo, před kterým všechny temnoty mizí. On je ta síla, která utváří život.