Rok 2020

První výročí úmrtí P. Roberta Kunerta SJ

Ve Svatém týdnu, 8. 4. 2020, uplynul rok od chvíle, kdy byl ke svému Pánu a Mistru povolán P. Robert Kunert SJ, zakladatel Společnosti sester Ježíšových. Tento rok se stal pro Společnost mezníkem. Završením života zakladatele nastala nová etapa Společnosti, v níž sestry vnímají větší zodpovědnost za svěřené charisma a poslání. Vzácné chvíle Boží přítomnosti, které zakusily, když doprovázely P. Kunerta na práh věčnosti, si zachycovaly ve vzpomínkách a společně se nad nimi sdílely.

Svým odchodem na „druhý břeh“ se stal P. Kunert sestrám „nově přítomným“ v jejich životě. Při častých návštěvách jeho hrobu v Olomouci-Neředíně si hojně vyprošovaly pomoc a světlo pro nejednu situaci v životě osobním, komunitním i celé Společnosti, a zažívaly malé i větší doteky nebe…

 

Roční výročí úmrtí P. Kunerta si sestry chtěly připomenout mší sv. v kapli v Centru SSJ se zastoupením sester z jednotlivých komunit. Vzhledem ke stále trvajícím opatřením spojeným s epidemií koronaviru takové setkání nebylo možné. O to víc ale mohla vyniknout tvůrčí vynalézavost jednotlivých komunit. Tento den prožily sestry společně ve vzpomínkách na P. Kunerta, ve vděčnosti a v modlitbě s prosbou o požehnání a život z jeho ducha.

 
 

Karanténa v Česku, Rakousku a Itálii

V letošní postní době nečekaně zasáhla do našich životů epidemie koronaviru, uvedla do nejistoty mnoho lidí a ukázala, že to, co se zdálo mnohdy samozřejmé, zdaleka samozřejmé není… Celá situace se citelně dotkla i života Společnosti. Najednou jsou sestry rozděleny hranicemi, které po nějakou dobu není možné překročit…

K této situaci napsala sr. Marie Čeganová 12. 3. sestrám výzvu k modlitbě. „Naši předkové se vždy, když zažívali něco, co přesahovalo jejich síly, utíkali k modlitbě. Ty nesčetné sloupy, kříže, Boží muka v našich městech a krajinách vypovídají o pevnosti jejich víry. Nenechali se unést strachem nebo panikou z možných dopadů různých ran, ale vzali do rukou růženec, poklekli před svatostánkem a volali k nebi. … Nemůžeme zavírat oči, ale zároveň nemáme propadat obavám a pochybnostem. Naší cestou je modlitba.“ Sestry se tak připojily k výzvě českých biskupů ke společné modlitbě ve 20 hod za ukončení epidemie, za všechny nemocné a jejich ošetřovatele, za ty, kdo nesou zodpovědnost za obtížná rozhodnutí.

Nová situace zasahuje jednotlivé komunity různě, podle konkrétních zaměstnání sester a možností účasti na mši svaté. Po zrušení veřejných bohoslužeb se sestry účastní mše svaté zprostředkovaně přes televizi nebo internet. Komunity sester, které se nacházejí v domech, kde působí kněží, se mohou účastnit mší svatých v malém společenství. Ve více komunitách se sestry zapojily do šití ochranných roušek pro spolusestry, kněze i mnohé další. Pro sestry je doba koronavirové karantény časem, kdy přichází víc než kdy jindy ke slovu postoj sv. Ignáce: hledat Boha ve všech věcech. I přes určitou tíži a nejistotu mají v sobě tyto dny tajemství něčeho posvátného, co Pán v tom všem tvoří…

První výročí úmrtí sr. Marty Kaniové

8. června uběhl rok od odchodu sr. Marty Kaniové na věčnost. Pán života povolal k sobě první sestru Společnosti loni o vigilii slavnosti Seslání Ducha Svatého, tím jako by stvrdil úzké sepětí života sr. Marty s působením Ducha Svatého.

„Odchod sr. Marty nebyl jen v nějaké blízkosti Svatodušních svátků, nýbrž bezprostředně po slavení svatodušní vigilie. Můžeme říci, že je to další ‚svatodušní milník‘ pro naši Společnost, a těch je už několik. Nebylo to jen v roce 1981, kdy se právě o Svatodušních svátcích hlásila o slovo nová společnost… Pro sr. Martu to byly především pak Svatodušní svátky v roce 1990, kdy se i ona doslova nechala přemoci Duchem Svatým… a rozhodla se vrátit z Německa do Československa, pomáhat tam Společnosti na nohy…“, vzpomíná na sr. Martu jedna z prvních sester SSJ sr. Marlies.

Hluboká víra a zájem o druhé jsou rysy sr. Marty, které se zapsaly do srdcí českých sester, kterým jako novicmistrová předávala základy řeholního života a provázela je i v dalších letech svým slovem a příkladem.

„Tak, jak jsem mohla život sr. Marty poznat, těch nejasných věcí bylo pro tak citlivého a hlubokého člověka opravdu hodně. Ale jistota bezpečí v Boží náruči jí umožňovala jít s úsměvem jedinečnou a zatím neprošlapanou cestou, s vděčností vůči těm, kteří ji i maličkostí podpořili, a povzbuzovat na ní další, váhající a pochybující.“ (Sr. Marie N.)

Sestry nejen v tyto dny s vděčností vzpomínaly na svou první sestru, i na odkaz skromnosti, vděčnosti a hluboké důvěry v Boha, který jim svým životem zanechala.

Z exercicií 2020

V důsledku omezení v souvislosti s pandemií koronaviru konala většina sester letošní exercicie v prostředí svých komunit. Jejich nečekaná nová forma ale neubrala nic na síle exercičnímu procesu, a navíc ho vnesla přímo tam, kde sestry své povolání a poslání žijí… Právě poslání bylo tématem exercicií.

„Existuje jemný, ale důležitý rozdíl mezi dvěma výrazy: ‚pracovat pro Boha‘ a ‚konat Boží dílo.‘ První výraz připomíná svobodného umělce, který odmítá dlouhodobé povinnosti, nezávisle rozhoduje, do které práce se pustí, a pak výsledek nabídne Bohu. V tomto případě bude Bohu předložen finální výrobek, ale člověku ještě není jasné, jestli ho Bůh přijme nebo ne. V případě druhého výrazu rozhoduje o  činnosti Bůh a člověk se nechá použít. Naše konání je od počátku Božím dílem.

Duchovní cvičení sv. Ignáce jsou zaměřené na to, abychom dokázali rozlišovat mezi tím, co Bůh od nás chce, abychom dělali, a tím, co sami chceme pro Boha dělat. Nestačí sloužit Bohu podle našeho ‚střihu‘. Ne, měli bychom Bohu dovolit, aby nás používal svobodně. Můžeme si být jistí, že Boží vůle nikdy není ohrožením pro naše blaho. Bůh nás miluje daleko víc, než my milujeme sami sebe!“

(P. Piet van Breemen SJ)

Před třiceti lety na Velehradě

V souvislosti s výročím první návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. v Československu vzpomíná sr. Anna z pražské komunity na počátky svého duchovního povolání.

„Je to 30 let, co papež Jan Pavel II. navštívil po totalitě tehdejší Čes-koslovensko. Byla jsem tehdy 21. 4. 1990 na Velehradě. Tamější Otcové jezuité celou návštěvu připravovali a také její program přede mší svatou. Stála jsem uprostřed nadšeného davu sama taktéž nadšená. Bylo mně 18 let a měla jsem život před sebou. Pár měsíců jsem pracovala po ukončení učňovského oboru. Poněvadž jsem se setkala se známými, kteří se rozhodli pro zasvěcený život nebo kněžství, nebyla jsem od takových myšlenek daleko. A najednou v tom velehradském programu slyším: ‚… A vy mladí, kteří cítíte třeba jen nepatrné šimrání po duchovním životě, nebojte se a přijďte to zkusit…‘ To slovo šimrání se mnou zatřáslo, protože jsem si byla vědoma, že to u sebe prožívám intenzivněji. Nevím, kterému Otci jezuitovi za tuto promluvu vděčím. Dodatečně upřímně děkuji!

Dále vzpomínám, jak je stále aktuální, že se zmrtvýchvstalý Ježíš při-pojuje k těm, kdo o jeho životě přemýšlí a hovoří (viz evangelium o Emauzských učednících). Takto se ke mně přitočila v mém mládí jedna farnice s otázkou, jestli bych nechtěla být sestřičkou. Jestli mně to tenkrát bylo příjemné nebo ne-příjemné, nechávám být. Jisté je, že to ve mně rozehrálo strunu po vyšších věcech.

Dnes oceňuji její upřímný zájem o člověka a dovolím si říct, že není vůbec marné nechat aspoň na chvilku platit úsudek druhých o nás samých. Mož-ná že právě proto, že si mnozí mladí chtějí svůj život tolik kočírovat sami, proplouvají jim příležitosti pro vyšší ideály mezi prsty. Kardinál Špidlík cituje v jedné promluvě: ‚Mládí je krásný dar. Škoda, že ho dostávají tak nerozumní lidé, jako jsou mladí.‘

Ježíš stále volá. To je jisté. Připojujeme se k jeho touze, proto-že nechceme, aby chyběli kněží, řeholnice a řeholníci.“

Obnova slibů

Od začátku roku se připravovaly tři nejmladší sestry na obnovu svých řeholních slibů – chudoby, čistoty a poslušnosti.

„‚Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života, totiž tím, že poznáváme toho, který nás povolal, aby se projevila jeho sláva a moc‘ (2 Petr 1,3). Takto mluví Petr v listě, který jsme slyšeli v prvním čtení, a asi také vám mluví z duše,“ uvedl v úvodu promluvy při obnově slibů sr. Anny 1. července ve Vídni P. Gerwin Komma SJ.

„Bohatě obdarována skrze uplynulé roky v úzké vazbě na Krista a na Vámi zvolenou řeholní společnost SSJ, upevněna v poznání, s touhou nově se zasvětit Kristu, který Vás povolal svou slávou a mocí: proto jsme shromážděni zde v kapli sv. Stanislava Kostky SJ a prosíme, aby také sv. Stanislav stál při Vás na Vaší další cestě.“ Na místě, kde tento mladičký jezuitský světec, patron noviců a studentů, za svých studií bydlel, přiblížil P. Komma jeho rozhodnost, s kterou šel za svým povoláním i přes nesouhlas rodičů a mnohé další překážky.

Na svátek sv. apoštola Tomáše, 3. července, obnovila v kapli sv. Anny v Olomouci své řeholní sliby sr. Jiřina. Mši sv. sloužil dómský farář O. Ladislav Švirák.

„Vstupní antifona z dnešního svátku sv. Tomáše říká: ‚Vyznávám, že jsi můj Pán a můj Bůh; budu tě oslavovat, můj Bože!‘ To je slovo, motto, heslo, které si každý z nás může vzít na cestu. … ‚Tomáši, tak se dotkni, už není čas pro pochyby, jsem to opravu já. Teď se v tobě může opravdu rozlít milost, kterou jsi ode mě přijal, v mém milosrdenství se utopí všechna tvá selhání, tvoje pochybnosti, tvoje výčitky svědomí, tvoje vědomí slabosti, nedostatečnosti. Já jsem teď tady a jsem tu pro tebe.‘ A Tomáš v tomto úžasu – Ježíš ho ohromil, uchvátil – vyzná svoji lásku. Podobnou cestu – tu vnitřní – možná máme všichni, v různých obměnách, ale všichni. A jak je dobře, když před Ježíšem pocítíme svoji nedostatečnost, abychom, když otevřeme oči, uviděli jeho a mohli mu říct: ty jsi moje všechno.“ (Z promluvy O. Šviráka)

Ještě jednou by se letos měly sestry setkat při podobné slavnostní příležitosti. V listopadu čeká obnova slibů třetí z trojlístku nejmladších sester.

Na cestě do Emauz

22. – 26. července proběhlo v olomouckém Centru sester Ježíšových letní setkání dívek. Lukášovo evangelium o emauzských účednících se prolínalo těmito dny a uvádělo na cestu sdílení s druhými o zkušenostech víry a vztahu s Bohem. Tématem katechezí byla 4. kapitola apoštolské exhortace Christus vivit – Velká zvěst pro všechny mladé lidi.
A co že je tou velkou zvěstí? Jsou to tři pravdy, které by měl každý (nejenom mladý) člověk uchovávat ve svém srdci a žít z nich: Bůh tě miluje, Kristus tě zachraňuje, On žije!

Ve vzájemném sdílení mohlo zasvitnout, co nejvíce hýbe srdcem člověka: touha po nekonečné lásce. A tuto lásku nabízí Bůh člověku. „Ukazuje se dokonce jako zamilovaný, který si milovanou osobu přímo vytetuje na dlaň, aby měl její vzhled stále při sobě: ‚Hle, vyryl jsem si tě do dlaní‘ (Iz 49,16). … Pro něj jsi opravdu vzácný, nejsi bezvýznamný, jsi pro něj důležitý, protože jsi dílo jeho rukou. Proto ti věnuje pozornost a vzpomíná na tebe plný lásky“ (Christus vivit 114, 115).

 

Duchovní slovo, pravda dokáže lidským srdcem také zatřást a probudit ho. I takovou zkušenost udělali prázdninoví emauzští učedníci skrze text papeže Františka: „Objímá nás stále, stále, stále po našich pádech, a tak nám pomáhá zvednout se a postavit se na nohy. Neboť skutečný pád – na to dávejme pozor – skutečný pád, ten, který nám může zničit život, je ten, po němž zůstaneme ležet na zemi a nenecháme si pomoci“ (Christus vivit 120).

 

Při setkání se vytvořila jednotná skupina naplněná přátelskou atmosférou, a to nejen v Olomouci. V důsledku koronaviru se totiž setkání konalo v menším počtu, ale na dvou místech. Ve dnech 24. – 25. července probíhalo paralelně setkání pro dívky z Českého Těšína a okolí pod vedením tamějších sester. Telefonické propojení obou skupin dodalo setkání širší rozměr a přineslo zajímavou zkušenost. Obě strany zaujala podobná místa z katechezí.

Kristus se ukázal jako skutečně živý a působící skrze ta srdce, která jsou pro něj otevřena, vždyť „On naplňuje všechno svou neviditelnou přítomností, a kamkoli půjdeš, bude tam na tebe čekat. On totiž nejen přišel, ale přichází stále a bude přicházet každý den, aby tě pozval na cestu ke stále novým obzorům“ (Christus vivit 125).

 

„Ke kořenům…“

Podzimní čas v naší Společnosti tradičně patří formačním týdnům. Navzdory různým komplikacím a omezením způsobených koronavirem tomu ani letos nebylo jinak.

Dvě z prvních sester Společnosti, sr. Maria Fehr a sr. Marlies Schertler, se s radostí a horlivostí jim vlastní dělily se svými mladšími spolusestrami o svoje vzpomínky, zkušenosti a pohledy na různé oblasti života Společnosti – prvenství duchovního života, jednoduchost života, společný život, apoštolát… Slavnostní zakončení druhému kurzu dodala 13. 11. obnova slibů třetí z trojlístku nejmladších sester při mši sv. sloužené P. Ambrosem SJ v domácí kapli sv. Ignáce.

Začátkem příštího roku se má sejít čtvrtá generální kapitula SSJ. Jejím úkolem je nejen zvolit novou generální představenou, ale také chránit duchovní dědictví Společnosti. Proto se nad životem ve Společnosti a nad tím, nad čím je třeba bdít, zamýšlely sestry již během léta a v tomto duchu mohly dál pokračovat ve formačních setkáních. Letošní formace by se proto mohla vyjádřit mottem „Ke kořenům…“ – z nich vychází všechen růst a jedině život z vlastních Bohem darovaných kořenů garantuje budoucnost.