Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function '_wp_footnotes_kses_init' not found or invalid function name in /web/htdocs3/ssj-centrumcom/home/www/wp-includes/class-wp-hook.php on line 307

Warning: call_user_func_array() expects parameter 1 to be a valid callback, function '_wp_footnotes_kses_init' not found or invalid function name in /web/htdocs3/ssj-centrumcom/home/www/wp-includes/class-wp-hook.php on line 307
Rok 2022 – Společnost sester Ježíšových

Rok 2022

Návštěva O. biskupa Antonína Baslera v Centru SSJ

O. biskup Antonín Basler, kterému je v rámci olomoucké arcidiecéze svěřena oblast řeholních společenství, přijal naše pozvání a 12. ledna navečer slavil v kapli sv. Ignáce v Centru SSJ mši svatou. Po večeři, která následovala, mu představily sestry generální rady Společnost sester Ježíšových, její 40letou historii i současné působení. V přátelské a srdečné atmosféře obdaroval O. biskup Antonín sestry svým sdílením o poznáních duchovního života, své lásce k modlitbě i o radostech a starostech své služby. Nechyběly ani vzpomínky na nedávné Ad limina v Římě zachycené i na fotografiích.

První sliby

Novicky Klára Piskořová a Pavlína Chudá prošly na přelomu srpna a září loňského roku třicetidenními ignaciánskými exerciciemi, které otevřely dveře jejich přípravě na první sliby. Čas noviciátní formace se tak začal pozvolna naplňovat a měl být završen společným skládáním slibů na konci února.
Termín slibů odsunul nov. Kláře jen tři dny před plánovaným datem covid, a tak 27. 2. 2022 v kostele Panny Marie Sněžné při mši svaté celebrované P. Pavlem Ambrosem SJ a P. Janem Regnerem SJ skládala své první sliby pouze nov. Pavlína. Slavnost v širším kruhu sester, které přijely ze všech komunit Společnosti, pokračovala společným setkáním při agapé v prostorách penzionu Tõde sester Panny Marie Immaculaty.
„Doba, kterou prožíváme, je neklidná. Bůh ji vidí způsobem, který je sice stále stejný, neměnný, ale ne nezúčastněný, osobně zaangažovaný. ‚Tři božské Osoby hledí na zemský povrch plný lidí, a poněvadž viděly, že všichni lidé sestupují do pekla, ustanovily od věčnosti, že se druhá Osoba stane člověkem, by spasila lidské pokolení.‘ (DC 102) To, že tento Boží pohled není neúčastný, neutrální, korektní, ukazují tomuto světu viditelně ti, koho Bůh volá mít účast na poslání Syna a svoji důvěru svěřili tomuto slovu. Proto povolání přijali! Dodejme: s bázní Boží. V jejich srdcích našlo ozvěnu, která se změnila v náklonnost srdce a v konečné fázi i v rozhodnutí učinit nabídku: slíbit ‚celou svoji lásku jako nedělitelnou službu jeho božské Velebnosti‘.“ (Z promluvy O. Ambrose SJ)
 
V  důvěře, že Bůh jde s každým člověkem osobně a dává mu to, co je mu přesně na míru, jsme byly v očekávání, kdy a kde se chce při příležitosti prvních slibů setkat s nov. Klárou. Spolu s menší skupinou sester ji k sobě „pozvala“ Panna Maria na Mariánskou horu u Čermné. Toto poutní místo spojené s životem a povoláním zakladatele Společnosti je pro nás vzácné, a kdykoliv ho navštívíme, promlouvá k nám o důvěrném vztahu P. Kunerta k Panně Marii, o jeho vděčnosti za dar povolání, o odvaze opustit a jít přes překážky za Božím voláním.

 
Mši sv. se skládáním slibů sloužil 7. 3. 2022 v poutním kostele O. Ladislav Švirák. Poté se malé společenství setkalo k doznění slavnosti v ústecké komunitě, do níž nová sestra patří.

Fotografie

 

Křížová cesta – Jdu s Tebou

1.   Ježíši, ve chvíli Tvého rozsudku se dívám do Tvých očí. Čtu z nich svůj rozsudek?
2.   Hodina jeho provedení se blíží i ke mně. Vztahuji po ní ruce vnitřního souhlasu?
3.   Nedocházím však daleko a už padám. Poznávám zahanbení ve vlastním pádu před ostatními?
4.   Ale stojí tu Tvoje Matka, aby mně dodala odvahu – vzdor vší mé slabosti – jít přece jenom dál. Jsem si toho vědom?
5.   I můj přítel se ozval a nabídl mi svoji pomoc. Začínám chápat podávanou ruku?
6.   Setřená krev z očí vyvolává změnu v mé duši. Dovedu se i v bolesti odměnit a dát také svou tvář – úsměv?
7.    Ježíši, jsem teprve v půli cesty a padám zase, poněvadž sám již dál nemohu. Pozvedni mě proto sílou své milosti! Prosím o ni?
8.   Očima žen vidím utrpení, která mě dojímají. Nezůstávám však jen při citech, nýbrž hledám příčiny utrpení?
9.   Síla se neměří podle pádů, ale podle povstání. Nespoléhám přece jenom na sebe, když s tím povstáním to jde někdy tak pomalu?
10.  Jsem v zoufalé situaci: stojím sám bez prostředků a lidské pomoci. Před lidmi mohu ledasco zakrýt, ale co zakryji před Tebou?
11.  Hlavní dějství začíná. Jsem přítomen i svou ochotou být spoluobětován?
12.  Slyším, jak umírá můj Bratr. Tak tedy končí láska – smrtí – aby se stala počátkem i mého života. Slyším dobře?
13.  Jaký to dostáváš dar, Matko! Darovat je božské. Co Ti já mohu nabídnout?
14.  Ty největší věci se dějí bez okázalosti, potichu. Nedovedu to teď říci slovy. Vím, co dnes udělám! Přijímáš to, Pane?

Obrácení jako cesta

Ignaciánský rok 20. 5. 2021 – 31. 7. 2022

Celá ignaciánská rodina – a s ní i naše Společnost – prožívá Ignaciánský rok, který připomíná 500 let od obrácení sv. Ignáce. 20. 5. 1521 byl vážně zraněn dělovou koulí při obraně města Pamplony a během následujícího roku prožil hlubokou vnitřní konverzi. Jeho téměř roční pobyt v Manrese dal na základě jeho osobních zápasů a zkušeností vzniknout jednomu z nejpodstatnějších prvků jeho spirituality, a to duchovním cvičením (exerciciím). Proměna srdce ctižádostivého rytíře v pokorného člověka oddaného Bohu a hořícího touhou všude šířit Boží slávu je velkou výzvou – proto se celý jubilejní rok zaměřuje především na obrácení.
Papež František, sám jezuita, ve svém poselství k začátku Ignaciánského roku mimo jiné píše: „V Pamploně před 500 lety se Ignácovi v jediném okamžiku rozpadly všechny jeho světské sny. Dělová koule, která ho zranila, změnila běh jeho života i běh světa. … Tato dělová koule také znamenala, že Ignác selhal ve svých životních snech. Bůh však pro něj měl větší sen. Boží sen pro Ignáce se nesoustředil na Ignáce. Šlo o pomoc duším. Byl to sen o vykoupení, sen o tom, že se vydáme do světa v doprovodu Ježíše, pokorného a chudého.“
Bůh používá i v našem životě „dělových koulí“, aby nám pomohl změnit pohled – na sebe a své plány, na druhé, na svět, i na Boha samotného. Přivádí nás na cestu obrácení. Svatý otec ve svém poselství ukazuje směr: „Obrácení je každodenní záležitostí. Málokdy je to jednou provždy. Ignácovo obrácení začalo v Pamploně, ale neskončilo tam. Obracel se po celý svůj život, den za dnem. To znamená, že po celý svůj život stavěl do středu pozornosti Krista. A dokázal to díky rozlišování. Rozlišování nespočívá v tom, že se nám vždycky podaří uspět od začátku, ale v tom, že se musíme orientovat a mít kompas, abychom se mohli vydat na cestu, která má mnoho zákrut a obratů, ale vždy se musíme nechat vést Duchem Svatým, který nás vede k setkání s Pánem.“

Kdy se rozhoří naše srdce?

On byl s nimi, protože už vstal z mrtvých. Oni ho však nepoznali. Nepoznali ho, ztratili ho, protože jejich naděje se obrátily vniveč. Nepoznali ho, protože nedokázali uvěřit ženám, které to tvrdily. Nepoznali ho, poněvadž neporozuměli smyslu Písma. Co bránilo tedy jejich očím, aby ho poznali?
Nešlo mně do hlavy, jak je to možné. On se k nim přece přiblížil, připojil, mluvil s nimi. Začala se mi vtírat myšlenka: Jsme na tom my lépe? Je mezi námi. Kolikrát chodíme, jako by ho nebylo, jako bychom ho neviděli, jako bychom ho nevnímali. Jsme plní smutku, beznaděje a pláčeme nad zborcenými plány, nebo že nám nevyšlo to, co jsme očekávali. Jsme v situaci, z které se musíme teprve k jeho poznání probojovávat. Velikonoční člověk se v nás musí znova narodit. Proto je dobré si tuto událost rok od roku připomínat.
Kdy ho poznali? Nasytil je slovem a chlebem života. Připadá mi, jako by do nich vdechl nový život. Ten jako by rozdmýchal oheň, který v nich pod popelem pouze doutnal, který byl přehlušen lidským vnímáním a uvažováním, klamem jejich vlastních smyslů. Teprve když vyvinuli iniciativu, tj. začali vycházet ze sebe a vyslovili prosbu, aby u nich zůstal, dochází k obratu.
K tomu poznání došlo odhalováním a pronikáním do smyslu Písma a iniciativou něco potom podniknout. Vyjít ze sebe, odbourat sklíčenost, smutek, starost, otevřít se druhému a pozvat ho ke stolu. Lámat s ním chléb a jíst s ním. Upamatovávají se na to, co všechno jim řekl: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24, 32) Řeknu to jinak: Copak v nás oheň, který hrozil, že zhasne, znovu nerozdmýchal právě tím, jak nám vykládal Písmo? Tento oheň, který náhle vzplanul mocným plamenem, je vyhnal z domu, aby sdělili druhým, že ho viděli a co on jim řekl.
Zakončuji otázkou, z které bychom mohli vyjít, která by i nám pomohla rozdmýchat náš pomalu dohasínající, ale ještě doutnající oheň, který jsme přikryli popelem svých denních starostí a nevyřešených problémů, které nás zaplavují: Kdy a jak a čím se rozhořívá naše srdce? Co je tím měchem, který jej rozdmýchává? Co je tím prostředím, v kterém se ohni daří? Co je tím, co to všechno dává dohromady? Tento oheň není nic jiného než láska ke Kristu a láska k bližnímu.

P. Robert Kunert SJ
Velikonoce 1999

Děkovná pouť do Říma

Ve dnech 19. – 27. 4. prožily první rakouské sestry SSJ v doprovodu sr. Marie Čeganové děkovnou pouť v Římě. Bydlely v poutním domě Velehrad, o který se starají jejich české spolusestry, a které jim připravily úžasné zázemí.
 
 
Před téměř 40 lety, kdy se krystalizovala Společnost sester Ježíšových, sestry spolu s P. Kunertem SJ konzultovaly její rodící se existenci na příslušných vatikánských úřadech. Před 20 lety byla pak Společnost zřízena jako Institut zasvěceného života – řeholní společnost diecézního práva. Potřebou sester proto bylo poděkovat Bohu za jeho působení a vedení. Na hřbitově Campo Verano také navštívily poslední místo odpočinku jezuitů P. Leitnera a P. Koláčka, kteří svou radou stáli Společnosti nablízku.
 
Sestry navštívily ve Věčném městě nejen hlavní baziliky, ale též místa pojící se s ignaciánskou spiritualitou, protože z této spirituality žijí. Byl to vhodný cíl ignaciánského jubilejního roku. Sv. Ignáci svěřovaly další rozvoj SSJ, především v kostele Il Gesù u jeho hrobu. Jezuitským patronům mládeže sv. Aloisovi Gonzagovi, sv. Janu Berchmansovi a sv. Stanislavu Kostkovi kladly na srdce mladé lidi, zvláště ty, které sestry doprovázejí v jejich hledání osobního povolání.
 
Jedním z vrcholů poutě byla mše sv. s papežem Františkem o neděli Božího milosrdenství. Tak mohly sestry zažít Řím jako město svědků křesťanské víry, jak těch, kteří prolili svou krev, tak také těch, kteří žijí věrně svou víru dodneška a vnášejí do světa Kristovu lásku.
 
 
 
 

Ve znamení loučení…

V období Svatodušních svátků jsme si s vděčností připomínaly 20. výročí církevního schválení naší řeholní společnosti. Po konzultaci na příslušných římských úřadech ji totiž 19. 5. 2002 – což tehdy byla právě slavnost Seslání Ducha Svatého – zřídil olomoucký arcibiskup Jan Graubner jako Institut zasvěceného života – řeholní společnost diecézního práva. To propojilo Společnost poutem vděčnosti s O. arcibiskupem Graubnerem, který ji po následujících dvacet let doprovázel nejen oficiálně jako biskup hlavního sídla, ale i s otcovským přístupem a v přátelství.
Jeho povolání na pražský svatovojtěšský stolec proto vnímáme také jako završení určité etapy historie SSJ, která byla provázána s jeho osobou. V hojném počtu jsme se s ním přišly rozloučit spolu s mnohými diecézany do olomoucké katedrály při mši svaté 30. 6., po níž mu vyjádřily vděčnost jménem celé Společnosti sestry Alena Jindrová a Marie Čeganová. Na oplátku se jim dostalo povzbuzení a ujištění o naději do budoucnosti.

 
 
 
 
 
 

Jakékoliv jubileum je také výzvou vracet se ke kořenům. Ve svatodušní novéně jsme čerpaly z pokladů Ducha, které nám zanechal v písemné formě náš zakladatel. Další příležitost jsme měly na začátku prázdnin, kdy navštívily olomoucké Centrum naše nejstarší rakouské sestry. V duchu červencového úmyslu papeže Františka, který vyzývá k dialogu mezi generacemi a k naslouchání moudrosti starších, se rády podělily se svými mladšími spolusestrami o svou zkušenost, moudrost a lásku k povolání. Starší sestry se naopak povzbudily účastí na obnově slibů tří sester v osvědčovací době 1. 7. v kapli sv. Anny. Mši svatou při této příležitosti sloužil O. Ladislav Švirák.


 
 
 
 
 
 
 
 

 
 

Nabrat správný směr

Nabrat správný směr s pomocí sester Ježíšových zatoužilo deset dívek ve věku od 14 do 16 let. Sešly se ve dnech 1. až 5. srpna na olomoucké Stojanově koleji. Jejich věrným průvodcem a učitelem duchovního rozlišování byl sv. Ignác z Loyoly. Ten jim v katechezích odkrýval své duchovní objevy a jejich stálou platnost a stal se jim přítelem. Takže když šlo o to, aby dívky bez předem daného scénáře ztvárnily, co je nejvíce oslovilo, vznikla scénka o zranění sv. Ignáce a jeho rozpoznávání dobrého a zlého ducha. Doplnila ji zhudebněná oblíbená modlitba sv. Ignáce „Duše Kristova“ s doprovodem klarinetu. Své dílo dívky předvedly sestrám Ježíšovým v jejich olomouckém Centru, když ty je předem pozvaly do své domácí kaple sv. Ignáce. Jak vyjádřila jedna ze sester, nešlo tolik o historickou událost jako o duchovní poselství, které se z ní odvinulo. V kapli sv. Ignáce se dívky zastavily k modlitbě, došlo i na zmrzlinu a vzájemné sdílení.
Dívky se denně zapojily do přípravy snídaně, obědu a večeře. Zaučovaly se do rozjímání Písma svatého, někdy vedly večerní modlitbu. Večerní společné sdílení se odvíjelo od otázek, které připravily sestry. Pomáhalo usadit všechno slyšené a prožité, aby to mělo „správný směr“. Dívky byly vděčné za mnohé podněty do života a za pokojný program v malé skupině. Jejich kreativita se plně rozvinula při zdobení svící barevnými voskovými pláty.
Výstup s panem kostelníkem na věž katedrály byl důkladnou stezkou odvahy. Mnohé srdce se zachvělo, ale radost ze zdolání překážky byla veliká. Další sebepřemáhání si vyžádalo ranní vstávání následující den, protože vlak nečeká… V pořádku jsme dorazily do Bystřice pod Hostýnem a odtud šly jako praví poutníci pěšky na Svatý Hostýn. Po modlitbě růžence u baziliky jsme společně prožily mši svatou. Při ní nám v promluvě otec jezuita přiblížil místo Panny Marie v životě sv. Ignáce. Poslední den setkání po nezbytném úklidu ještě vyšel čas na krátké seznámení s historickou částí Olomouce.
Loučení nebylo úplně jednoduché. Věřím, že leckteré zaseté zrno padlo na úrodnou půdu…

Fotografie

„Vstaň, udělám z tebe svědka toho, co jsi viděl“

Tato slova byla mottem Celostátního setkání mládeže, které se konalo 9. – 14. 8. v Hradci Králové. Mladí lidé tam měli možnost prohloubit svůj vztah k Bohu, získat nové impulsy pro svůj duchovní život a zažít povzbuzení ze společenství a sdílení se svými vrstevníky. Programová nabídka byla pestrá a každý si mohl najít to, co mu v jeho věku a životní situaci odpovídá. Novinkou letošního setkání byly diskuzní skupinky a svědectví skutkem.
Za naši Společnost se setkání zúčastnily sestry Markéta Trešlová a Anna Bartoňová. Byly zapojeny do obou programových novinek a také do přípravného týmu sálistů. Obě sestry byly vděčné za možnost účasti na CSM a samy byly obdarovány mnoha podněty od účastníků.

„Byla to pro nás opravdu velká radost zažít tolik mladých lidí, kteří se chtějí přiblížit Pánu Bohu. Kolikrát jsme obdivovaly lidskou i křesťanskou zralost účastníků a také obětavost těch, kteří pomáhali v přípravných týmech. Příkladem nám byli i v tom, jak trpělivě přijímali různé obtíže, ať už s aplikací nebo třeba s ubytováním. Někteří mladí přijeli z farností, kde neexistuje žádné společenství mládeže a oni prožívají svou víru osamoceně. Bylo povzbudivé vidět jejich vnitřní sílu a víru, se kterou chtějí sami něco ve svých farnostech iniciovat. Věříme, že každý ze setkání odjížděl s něčím konkrétním, co zachytil jako výzvu pro svůj život – a výzev mladí slyšeli i v rámci katechezí dost: buď vděčný, buď sám sebou, buď svědkem ve světě i doma, buď svatý. Návrat do všedního života není snadný, ale modlíme se za to, abychom nezajeli zpátky do starých kolejí, ale dali šanci tomu novému, co jsme v Hradci od Pána dostali. A velké poděkování patří všem, kteří tuto akci podpořili modlitbou i obětí. Myslím, že jsme mohli všichni vnímat, že jsme neseni Boží milostí a že toto setkání má v našich životech přinést plody.“

Poděkování a předání služby provinční představené

Na jaře letošního roku promluvil Pán do života představené České provincie, sr. Petry Kučerové, a skrze ni i k celé jí svěřené provincii. Zdravotní omezení ji v srpnu letošního roku přivedlo k odstoupení z dosavadní služby. Generální představená, sr. Alena Jindrová, proto ke dni 22. 10. 2022 jmenovala sr. Olgu Zelenou novou provinční představenou České provincie na tříleté funkční období.
K vyjádření vděčnosti sr. Petře za její obětavou a velkorysou více než čtyři roky trvající službu a poddajnost Božímu hlasu jsme v sobotu 29. 10. 2022 využily odpolední setkání sester, při kterém měly zastoupení všechny české i dvě zahraniční komunity. Zároveň jsme přivítaly do nové úlohy sr. Olgu a sestry, které jí budou ve vedení provincie pomáhat.
Při setkání přišly ke slovu rozmanité talenty sester z různých komunit, které daly vyniknout bohatství, jež Společnost ve svých jednotlivých sestrách má. Nechyběl ani prostor k osobnímu sesterskému setkání nebo ke sdílení nad děním ve Společnosti.

Vstup do noviciátu

Více než dva roky poznávala čekatelka Barbora své povolání, nás sestry i naši Společnost. Když se nachýlil „přípravný rok“, který náleží k přednoviciátní formaci, reflektovala prožitý čas, rozhodla se pokračovat na cestě úzkého následování Krista a požádala o přijetí do Společnosti sester Ježíšových. Termín jejího vstupu do noviciátu byl stanoven na 1. 11. 2022, slavnost Všech svatých, na niž letos připadlo 65. výročí tajného vstupu zakladatele Společnosti, P. Kunerta SJ, do Tovaryšstva Ježíšova.
V jedné ze svých promluv (v roce 1999) zmínil P. Kunert: „Těším se vždy, když u příležitosti nového povolání smím být přitom. Musím přiznat, že mě to vždy hluboce zasáhne, protože si mohu připomenout moje nadšení pro Boha, se kterým jsem před lety vstupoval. U mě to nebylo tak krásné, jako to bývá teď, ale bylo to také pravé, dokonce tvrdě pravé.“
V předvečer slavnosti sloužil v kapli sv. Ignáce v našem Centru o. Ladislav Švirák mši svatou. Při ní požehnal křížek a svíci, které přijala nov. Barbora při vstupu jako viditelné znamení jejího rozhodnutí pro následování Krista a příslušnosti ke Společnosti sester Ježíšových.
Samotný obřad vstupu se konal v rámci slavnostních nešpor vpodvečer 1. 11. Barbora vyslovila svou nabídku Věčnému Pánu všech věcí a byla „s nadějí a radostí“ přijata do Společnosti. Slavnost vyvrcholila společnou účastí všech přítomných na pontifikální mši sv. v dómu sv. Václava.

Nepromarnit ani minutu času
Adventní impuls

Adventní doba není „pouze“ dobou přípravy na Vánoce, kterou máme všichni rádi. Má za úkol připravovat nás na setkání s Kristem – ať už jednou tváří v tvář, nebo v jeho neustálém přicházení v kadodenním životě. I když obojí spolu vnitřně souvisí…

„Umírám rád, protože jsem prožil svůj život, aniž bych promrhal byť jen minutu na věci, které Bohu nedělají radost,“ řekl krátce před smrtí italský světec bl. Carlo Acutis. Ostatky tohoto patnáctiletého mladíka zavítaly při svém listopadovém putování Olomoucí i do kaple našeho Centra, měly jsme tak příležitost hlouběji se setkat s jeho poselstvím. Bl. Carlo věděl, že je na cestě, že kráčí k Bohu, že jeho život má být naplněn láskou. Dokázal v situacích svého nevšedního všedního života objevovat Boží stopy a tak dělat Bohu každou minutou radost. Tak mohl prožít život naplno.
I my můžeme prožít svůj život naplno – prožít život plný lásky, ve stálé připravenosti na setkání s Pánem – když se naučíme objevovat Boží přítomnost v každé situaci. Člověku často nahání strach nebo obavy to, co je neznámé, nějak „neosahané“, naopak přítomnost Toho, kterého známe, jímž jsme milováni, naplňuje pokojem… Ztišit se, abychom mohli naslouchat důvěrně známému Božímu hlasu a dovolili mu v našem životě jednat, je úkolem nejen pro náš letošní advent, ale i pro advent životní.