Rok 2023

Na cestách ke Kristu Králi a ke druhým

Už na jaře letošního roku se obrátila na těšínské sestry farnice z Dobratic pod Prašivou, která zde už několik let organizuje adventní duchovní obnovy pro ženy z okolních měst a vesnic. A tak se 19. 11. sestry Marie a Daniela vypravily do této farnosti. Sedmnáct účastnic mohlo vyslechnout dvě přednášky s podněty k rozhodování a rozlišování, ztišit se a prohovořit slyšené s Pánem v hodinové adoraci, využít možnost svátosti smíření a na závěr se také vzájemně sdílet o tom, co si odnášejí pro svou konkrétní životní situaci.

Do stejné farnosti přijely 24. 11. na pozvání o. Jana Wojnara i sestry Blanka a Petra. Setkaly se zde před dětskou mší svatou se skupinkou farníků, kterým přiblížily podstatu a význam řeholního života. Vytvořila se pěkná, srdečná atmosféra plná upřímného zájmu a vděčnosti.

V Týdnu modliteb za mládež jsme doprovázely mladé lidi modlitbou a v jeho závěru se některé sestry za nimi vypravily také osobně. Sr. Olga se sr. Petrou se ve dnech 24. – 26. 11. věnovaly dívkám při duchovní obnově v exercičním domě v Českém Těšíně. Téma znělo „Zvolit to nejlepší aneb Boží vůle v mém životě“. Účastnice byly vděčné za prostor ticha a podněty k rozjímání a duchovnímu rozlišování.

Sr. Markéta se sr. Annou se rozjely 25. 11. na Diecézní setkání mládeže do Hradce Králové. Prožily s mladými společně dopolední program a odpoledne jim nabídly workshop s podobným obsahem, jaký měla obnova v Českém Těšíně – „Jak zvolit to nejlepší? Aneb Boží vůle jako projev Boží lásky“. Naplněná kapacita ukázala, že podobná témata jsou pro mladé lidi důležitá, že se potřebují zorientovat ve svém životě a v nejrůznějších nabídkách a možnostech, které přicházejí. Účastníci si také mohli uvědomit, že Boží vůle je v souladu s nejhlubší touhou lidského srdce a že je to opravdu projev Boží lásky k nám. Když se nerozhodujeme pro Boží vůli, volíme vždy tu horší variantu. Vrcholem setkání byla potom mše svatá s o. biskupem Kajnekem v hradecké katedrále.

Svou přítomností a modlitbou podpořily sestry mladé lidi také na setkáních v Kobylisích (Arcidiecéze pražská) a ve Fulneku (Diecéze ostravsko – opavská).

Dobrý Otče,
prosíme Tě, vylej svého Svatého Ducha na všechny mladé lidi
a dej jim poznat svou lásku, kterou je nekonečně miluješ.
Daruj jim nový pohled na Tvou dobrotu i Tvůj pohled na ně samotné.
Otče, prosíme Tě, dej, ať se mladí lidé nebojí vykročit na cestu s Tebou,
ať naslouchají Tvému Svatému Duchu a svým životem září
a vydávají svědectví mezi svými vrstevníky o Tobě a životě s Tebou.
Amen.

(Modlitba za mládež)

Zde se otevírá rozměr věčnosti

V čase, kdy pamatujeme na ty, kteří nás předešli na věčnost, přinášíme úryvek z rakouského podcastu „Orden on air“ natočeného se sr. Barbarou Brunner o jejím povolání a zaměstnání porodní asistentky.

Sr. Barbara vyrůstala v osmičlenné katolické rodině a plánovala založit vlastní rodinu. Přesto tomu mělo být jinak.

Povolání jako pozvání od Boha

„Jednoho dne mě Bůh našel, ne já Jeho” – touto větou vyjadřuje sr. Barbara podstatu své cesty k povolání. Všechno začalo tím, že poznala Společnost sester Ježíšových a cítila se být touto řeholní společností oslovena. Časem následovaly exercicie, které ji přivedly k dalšímu uvažování, až nadešla chvíle, kdy se musela rozhodnout: „Došlo mi, že mi Bůh nabízí, abych tento způsob života zkusila: můžeš, ale nemusíš.“ Ve vědomí této svobody po krátkém, ale intenzivním rozhodování udělala krok do řeholního života a odešla do noviciátu v Klagenfurtu. „A pak jsem v sobě pocítila takový vnitřní pokoj, tak hlubokou radost, to je nepopsatelné!“

Práce, ve které se otevírá rozměr věčnosti

Na otázku, co sr. Barbaru po tolika letech na jejím zaměstnání stále fascinuje, se zářivým pohledem odpověděla: „To, co mě nejvíce přivádí k úžasu, je, že smím být jakoby prodlouženou rukou Boží. Na počátku života se spojuje tělo a duše v nového člověka. Tělo jednoho dne zemře, ale duše zůstává.“ Radost z toho, že smí být u tohoto rozhraní života, se nedá srovnat s ničím jiným, „protože zde se jednoduše otevírá rozměr věčnosti.“ „Jsem si vědoma svého poslání a cítím, že mě tam chce mít Bůh.“

K její práci patří nejen krásné, ale i bolestné momenty. „Vzpomínám si na to nebo ono dítě, které jsem nouzově pokřtila a ono pak u maminky zemřelo.“ Právě v takových chvílích stojí sr. Barbara jako prodloužená Boží ruka na straně truchlící matky a snaží se jí přinést útěchu.

Společnost sester Ježíšových

Sr. Barbara se pro řeholní život rozhodla před 34 lety. Tohoto kroku, následovat Ježíše ve Společnosti sester Ježíšových, nikdy nelitovala. Ve vídeňské komunitě žije se třemi spolusestrami, z toho jsou dvě v penzi a jedna česká sestra vyučuje housle a flétnu na základní škole.
To, co sr. Barbaru nese a dává jí sílu, je Společnost, zapojení do církve a intenzivní duchovní život – rozjímavost v činnosti. „Poslání, které Bůh svěřil naší Společnosti, je pomáhat mladým lidem, kteří hledají svou životní cestu.“

Sestry čerpají z ignaciánské spirituality podle odkazu sv. Ignáce z Loyoly, jehož charismatu si sr. Barbara velice váží. Jeho pragmatický přístup, schopnost reflektovat a následně se rozhodnout použila sr. Barbara také při otázce, jestli se má účastnit tohoto dílu „Orden on air“. Přitom se jí ukázalo: „Proč ne?“

Rozhovor se sr. Jiřinou

Papež František nás při různých příležitostech vybízí, abychom se vraceli do své osobní „Galileje“, tedy k důležitým chvílím, kdy jsme zažívali Boží blízkost a Jeho působení v našem životě. Může nás to povzbudit a oživit naši vděčnost vůči Bohu. Pěknou příležitostí k takovému návratu do „Galileje“ je pro nás 25. výročí od vstupu a 15 let od věčných slibů naší sestry Jiřiny, které jsme položily několik otázek:

Sestro Jiřino, můžeš nám trochu přiblížit, z jaké rodiny pocházíš?
Společně se sestrou jsem vyrůstala v praktikující katolické rodině na vesnici nedaleko Zábřehu na Moravě. Moji rodiče i prarodiče se nám se sestrou snažili dar víry předat a dávali nám dobrý příklad i vlastním životem. I v době totality zůstali Pánu Bohu věrni, což se projevilo i tím, že nás se sestrou přihlásili do náboženství a ne do Pionýra. Jsem za to rodičům vděčná.

Co ovlivnilo Tvé další směřování?
Můj vztah k Bohu a druhým lidem dále utvářela zvláště setkání mládeže. To, že jsme se mohli po pádu totality společně scházet a svobodně sdílet naši víru, vzájemně se povzbuzovat. Našla jsem tam mnoho dobrých přátel z řad mládeže i kněží, ale také přirozeně poznávala krásu a bohatství církve skrze setkání s otci biskupy. Setkání s těmi, které si Pán povolal a oni vykročili na tuto cestu, mě nějakým způsobem přitahovalo. Fandila jsem jim, ale že bych také já mohla patřit mezi ně, jsem si nepřipouštěla.

Kdy jsi začala uvažovat nad cestou zasvěceného života?
První myšlenka na řeholní život přišla v roce 1994 na prázdninovém setkání u sester františkánek v Opavě, to mi bylo sedmnáct. O svatodušních svátcích 1996 jsem přijala svátost biřmování. V té době jsem už pracovala jako přadlena. Postupně jsem začala Boha vnímat více osobně, jako někoho, komu na mně záleží a má se mnou svůj plán, který jsem toužila objevit a uskutečnit.

Proč ses rozhodla právě pro naši Společnost?
S našimi sestrami jsem se seznámila na Květnou neděli 1996 na diecézním setkání mládeže. Pomocí mi pak byly exercicie na rozlišování povolání, a zvláště kontakty se sestrami, kdy jsem poznávala jejich způsob života, který mě přitahoval. Sestry se za mě modlily a věnovaly mi nezištně čas. Zvláště mě oslovila jejich radost a upřímná láska k Bohu. Opravdový řeholní život uprostřed světa.
Bůh mi tak dal odpověď na moji touhu rozpoznat jeho záměr s mým životem: pro co a k čemu mě stvořil. A kdo víc si přeje, abych byla šťastná než ON? Pán mě přitahoval svojí láskou a pozval mě ke svému následování ve Společnosti sester Ježíšových, kam jsem 29. 8. 1998 vstoupila.

Jak reagovali na Tvé rozhodnutí rodiče?
Pro rodiče to nebylo jednoduché, přestože jsme se doma společně za nová duchovní povolání modlili. Mé rozhodnutí však přijali a podporují mě v něm dodneška. K mým budoucím spolusestrám jsem častěji jezdila na víkendová setkání a maminka si možná myslela, že si na cestách najdu životního partnera. Když jsem jí ale oznámila svůj úmysl vstoupit do řeholní společnosti, říkala, že to tušila.

Byla Ti ignaciánská spiritualita blízká, nebo jsi vztah k ní teprve hledala?
Spiritualita sv. Ignáce z Loyoly mi byla darována. Dříve jsem o ní nevěděla téměř nic. Když jsem později hledala datum svého křtu, s radostí jsem zjistila, že to bylo 31. 7., tedy na svátek sv. Ignáce. Protože u Pána nejsou náhody, vidím za tím další z projevů jeho lásky. Myslel na mě již tehdy. Já na to neměla žádný vliv, podobně jako na okolnosti svého narození, kdy jsem se kvůli lidskému pochybení začala dusit. Pán mě tady však chtěl mít, měl se mnou svůj plán, proto jsem se narodila živá a zdravá.
Do ignaciánské spirituality budu jistě dorůstat po celý život, ale postupně objevuji, že některé její rysy do mě Pán vložil v zárodku a chce, abych je rozvíjela, cvičila se v nich, a jiné si mám vyprosit.

Co je pro Tebe důležité, co Ti dělá radost?
Uvěřila jsem Bohu – Lásce, kterému ležím na srdci já i každý člověk. Smím žít v důvěrném vztahu s Pánem Ježíšem a od něho se učit. Důležité je pro mě růst v tomto vztahu, ale také zažívat společenství s lidmi.
Delší čas pracuji v Domě s pečovatelskou službou, jako pracovník v sociálních službách. Mám tuto práci ráda. Učím se setkávat se ve druhých s Pánem a sloužit mu v nich. Těší mě také společný život se sestrami. Přestože nemusí být vždycky snadný, je pro mě velkým darem. Jsme si vzájemně pomocí na cestě, jdeme společně za stejným cílem. K zotavení ráda využívám procházky do přírody.

Co bys doporučila někomu, kdo hledá svou cestu a uvažuje i nad cestou zasvěceného života?
Když zaslechne ve svém srdci Pánovo volání, aby se s důvěrou vydal za ním. Není totiž na tomto světě nic většího a krásnějšího, než darovat svůj život Bohu, který nás nikdy nezklame. On jediný může naplnit všechny touhy srdce, které do něho vložil. Není to bez námahy, ale stojí to za to.

Být na cestě

Název setkání s dívkami ve věku od 14 do 16 let záměrně připomíná loňské setkání „Nabrat správný směr“. Opravdu mě potěšilo, že šest z deseti dívek přijalo pozvání znovu. Věnovaly se jim tři sestry za občasné pomoci novicky. Útočiště nám ve dnech 17. – 26. července poskytla fara v Charvátech. Vůdčí postavou byl opět sv. Ignác z Loyoly. Připomněly jsme si jeho život a vykročily s ním na cestu životem ke Kristu.

Fotografie

Díky jedné místní účastnici jsme měly fundovanou prohlídku obce. Společnou večerní modlitbu v kostele si připravovaly dívky; až jsem se divila, jakou péči tomu věnovaly. Každý večer jsme hodnotily prožitý den podle předem zadané otázky; ke zviditelnění nám pomohla mapa putování sv. Ignáce a barevné stopy. Společný pokoj umožnil večerní čtení, tak jsme se na počátku noci ocitaly s mladými českými jezuity 17. století na misiích v Jižní Americe.

Ranní modlitbu vedly sestry a byla zaučováním do rozjímání Písma sv., zároveň otvírala téma dne. Zručnost dívek se projevila při přípravách jídla pod vedením jedné ze sester, kreativita se ještě více ukázala při pečení a zdobení perníčků. V olomouckém kostele Panny Marie Sněžné jsme uctily patronku města sv. Pavlínu, o které nám zasvěceně a poutavě vyprávěl P. Miroslav Herold SJ. Neodepřel nám ani prohlídku varhan a zahrál krátkou skladbu. Také jedna z dívek se nenechala zahanbit a s přehledem na chvíli ovládla nástroj. Před mší sv. v kostele sv. Michala jsme se pozdravily s o. biskupem Baslerem, který neplánovaně přišel celebrovat. Po mši sv. nám s radostí bývalého duchovního správce kostela udělal krátkou prohlídku. Slovo dalo slovo … a domluvila se na pátek jeho návštěva na faře v Charvátech.

Další den byl ve znamení opravdového putování. Dojely jsme do Mariánského údolí a odtud pěšky došly do baziliky na Sv. Kopeček. Zde nás čekalo další neplánované setkání, protože službu v bazilice měla nám známá paní Pavlína (to asi domluvila sv. Pavlína), která nás seznámila s prostorem a umožnila nám nerušenou modlitbu růžence. Pak nás ještě vzala k varhanám a do věže, odkud byl skvostný výhled. Katecheze na louce včera probíraný význam vůle doplnila o prostředky k cíli.

Následující den dopoledne byla katecheze o modlitbě. Odpoledne naši návštěvu očekávaly spolusestry v Olomouci. Pro každou jsme připravily balíček s perníčky. Ale hlavně si dívky sepsaly, na co by se jich chtěly zeptat. Bylo z toho velmi milé, humorné i vážné sdílení na zahradě, proložené písněmi a korunované zmrzlinou. Večerní mši sv. v Charvátech jsme částečně doprovodily rytmickými písněmi s kytarou.

I poslední den byl bohatý. Během slíbené návštěvy (hned po snídani) nám p. biskup vyprávěl o svém povolání ke kněžství a o své zkušenosti s modlitbou růžence. Bylo to zcela osobní a neotřelé svědectví. Pak už bylo třeba sbalit si věci, uklidit po sobě a brzy po obědě jedna skupina odcházela na autobus, aby se vydala zpět domů.

Během těchto dní jsem se zasmála, jak už dlouho ne. Ta spousta situačního humoru! Nebo když přijdete na chodbu, kde před harmoniem leží na zemi dvě dívky, mobilem si svítí dovnitř a snaží se opravit nefunkční šlapání měchu! Ale zároveň vnímám větší otevřenost dívek pro duchovní věci. To je mou radostí.

sr. Alena Rousová

Putování s Kurzem Samuel

K závěru Kurzu Samuel patří kromě exercicií společná jednodenní pouť. Spolu s mladými ji podnikly i sestry Markéta, Olga a Petra.

11. 6. se vydala na cestu olomoucká skupina, a to ze Starého Města u Uherského Hradiště na Velehrad. Tam se poutníci mší svatou připojili k oslavě Těla a Krve Páně a symbolickým putováním ke čtyřem oltářům se posilovali pro své životní putování s Bohem a k Bohu. Závěr tvořila modlitba v kapli Panny Marie, Matky jednoty křesťanů.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Pardubická skupina se setkala o týden později 18. 6. v kostele Panny Marie Sedmibolestné v Předhradí na Chrudimsku. O. Jan Uhlíř zahájil cestu těmito slovy z obřadu žehnání na začátku pouti:

 

„Na počátku této pouti bychom si měli uvědomit, proč jsme se rozhodli ji vykonat. Poutní místa jsou svědectvím zbožnosti Božího lidu. Věřící tam rádi často přicházejí, aby načerpali sílu k životu podle víry a k ochotnému plnění Kristova příkazu lásky.“

 
 

Cílem byl poutní chrám Panny Marie Pomocné na Chlumku v Luži. Cesta vedla krásnou přírodou, která sama pozvedala duše do Boží sféry. Během putování se účastníci modlili společně nahlas růženec, a měli tak možnost rozjímat nad tajemstvími života Pána Ježíše i Panny Marie a čerpat z nich povzbuzení pro vlastní životní cestu. Putování provázely i vzájemné rozhovory, které byly také cenným obohacením a přinášely nové impulsy.
 
 
 
 
Vrcholem byla mše svatá na Chlumku, kterou sloužil o. Jan. Poté ještě pan kostelník seznámil přítomné s historií tohoto poutního místa. A po malém občerstvení se poutníci opět rozjeli, aby pokračovali na své každodenní pouti životem. Možná v jejich srdcích rezonovala slova přímluv:

U Boha je počátek i cíl celé naší pozemské pouti. Prosme ho tedy:
Bože, provázej nás na naší cestě.

Ať Bůh vede naše kroky,
abychom pod jeho ochranou směřovali k svému cíli.

Věčné sliby v trojím vydání

Sestrám Jiřině Čípkové, Anně Bartoňové a Lucii Hofírkové se naplnil čas a po letech formace a přípravy mohly v sobotu 27. 5. 2023 vyslovit své věčné „ano“ Bohu i Společnosti sester Ježíšových.

Odpolední mši svatou celebroval P. Pavel Ambros SJ v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. Je všeobecně známou pravdou, že při každé mši svaté je účasten Bůh se svými anděly a s celou církví bojující, trpící i vítěznou. Tato skutečnost byla podtržena přítomností většiny sester SSJ a také barokním i současným zobrazením svatých a blahoslavených, kteří na nás hleděli ani ne tak z obrazů a soch, ale především z nebeských výšin.

Tuto myšlenku nastínil také P. Ambros SJ hned v úvodu promluvy: „Stojíme nejen ,před Bohem, naším Pánem, před jeho anděly a svatými‘ (DC 232). Vidíme rovněž, jak tři božské osoby hledí na toto místo, na tento chrám, živý chrám. Trojice chce být Bohem mezi námi, stávat se člověkem skrze nikdy nepřestávající působení Ducha, jenž se ujímá našeho lidství. Tak i nám posílá svého anděla (srov. DC 102) jak k Panně Marii. Copak jsme neslyšeli dnes onen příslib? Zjevení mluví o Bohu, který ,poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát‘ (Zj 22,6).“

 

Po promluvě se mohl celý přítomný nebeský i pozemský kůr stát svědky třikrát vysloveného slibu chudoby, čistoty a poslušnosti. Sliby, kterými umírá člověk sám sobě. „Naše sliby jsou rány, v nichž lidská přirozenost starého člověka umírá v porodních bolestech nového života, který přichází na svět. Život Bohu zasvěceného života je dovršením života založeného na zmrtvýchvstání. Nebeský život nemůžeme vidět na této zemi, ale můžeme jej vidět na znameních. (…) Co objevil apoštol Pavel ve svých ranách? Že v těchto ranách žije Kristus tím způsobem, že tyto rány cítí Kristus stejně jako ten, kdo je nosí v sobě. Kristova přítomnost se takto projevuje v bolesti. Jeho rány jsou stále živé, protože ukazují na smysl bolesti Krista na kříži.“ (Z promluvy P. Ambrose SJ)

 

Po mši svaté jsme se společně setkaly při agapé v prostorách penzionu Tõde sester Františkánek Marie Immaculaty, kde ještě mohla doznít radost a vděčnost za milost povolání.

 
 

Z rozhovoru se sestrami po věčných slibech

Sestry Jiřino, Anno a Lucie, jak vnímáte sliby, které jste dnes vyslovily? Čím pro vás jsou?

Sr. Jiřina: „Pro den svých (našich) věčných slibů nenacházím jiná slova než slova vděčnosti, protože byl plný nejrůznějších pozorností od sester i Pána Boha osobně… Jemu prvnímu patří můj velký dík za milost povolání, která je a zůstává pro člověka neproniknutelným tajemstvím, za milost smět se Mu zasvětit navždy, protože dorůst k tomuto kroku není vůbec samozřejmé. Bez předchozího osobního, hlubokého setkání s Božím „ano“ ke mně by to nebylo možné. Věčné sliby znamenají také přičlenit se navždy k naší Společnosti.
Velkým darem je pro mě společenství se sestrami Annou a Lucií, protože tento společně udělaný krok do věčnosti korunuje naše spolukráčení od prvních krůčků na cestě následování Krista, a tak si smíme být vzájemně posilou a povzbuzením.“

 


 

Sr. Anna: „Skládání věčných slibů bylo vyvrcholením mých letošních exercicií, ve kterých jsem se mohla prohloubit v poznání bezmezného přijetí Bohem. Sliby tedy byly stvrzením tohoto přijetí. Zároveň jsou pro mě začátkem dalšího putování a vrůstání do tajemství následování Krista. Je to putování ‚od sebe k Tobě‘ – úžasná dynamika vnitřního života vedoucí k pravé svobodě, která pramení z Kristovy lásky. Největším štěstím člověka je, že miluje stále více jako Kristus – v tom vnímám smysl připodobňování se Jemu!“

 
 

Sr. Lucie: „Žasnu nad věčným Božím zájmem o mě. To, že jsem na něj směla odpovědět svým věčným ‚ano‘, je pro mě nezaslouženým darem. Je to pro mě důkaz Boží něhy a Boží lásky ke mně.
Zároveň je to i úkolem, protože mé povolání není pro mě. Pán Ježíš mě chce pro sebe proto, abych s Ním šla k druhým, abych se s Ním dotýkala jejich bolestí, abych spolu s Ním měla jejich slabosti i sdílela jejich radosti. A toto je možné pouze v síle Jeho lásky. Může se to uskutečnit pouze Jeho milostí a zároveň mou spoluprací s ní. A tak si velmi přeji, aby ve mně stále více namísto mého já, vítězil Bůh.“

 
 
 

Otec biskup Nuzík v Centru SSJ
3.5.2023

Na svátek apoštolů Filipa a Jakuba 3. 5. 2023 přijal otec biskup Josef Nuzík pozvání k návštěvě našeho Centra v Olomouci. Díky nadcházejícím exerciciím byly mši svaté přítomny zástupkyně českých i rakouských komunit. O. biskup nás na základě čtení z listu sv. Pavla Korinťanům (1Kor 15,1-8) povzbudil k „hlásání radostné zvěsti“, která vychází z osobního setkání s Pánem. Díky našemu povolání může každá z nás podobně jako sv. Pavel říct: „i já jsem viděla Pána“.

Po mši svaté se setkaly s o.  biskupem sestry generální rady. V krátké prezentaci mu představily počátky a život Společnosti a také osobnost jejího zakladatele P. Roberta Kunerta SJ. Při společné večeři byl prostor k přátelskému sdílení. V závěru návštěvy požehnal otec biskup nově zrekonstruovaný byt, v kterém poslední léta svého života prožil P. Kunert. Bude nám dále sloužit k setkávání a k čerpání z jeho duchovního odkazu.

 

Neděle Dobrého Pastýře (30. 4. 2023)

Čtvrtá neděle velikonoční bývá už tradičně nazývána nedělí Dobrého Pastýře. V letošním roce je to už po šedesáté, co nás církev vybízí k modlitbě za nová povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu.
Pro nás, které si Pán k tomuto způsobu života povolal, je to také příležitost k osobnímu vyjádření díků Tomu, kdo se dotkl našeho srdce a dal našemu životu jasný směr a cíl.
Ano, Dobrý Pastýř slaví svůj svátek a já ho mohu prožít s ním. Znovu se mohu radovat z jeho blízkosti, přijetí, ze společenství, do kterého mě poslal. On dal mému životu smysl; dává mi prostor pro modlitbu i práci a lidi, kteří mě ve vztahu k němu dokáží povzbudit. Mohu tak prožívat láskou naplněné dny…
Povolání je dar od Boha, velká milost. Uvědomuji si, jak ze zkušenosti vlastní, tak z vyprávění druhých, že Bůh je čitelný, srozumitelný. Dokáže člověku vyjádřit svou nabídku dostatečně jasně a pochopitelně. A samozřejmě také originálně, šitě na jeho míru. A to je velmi nadějné!

sr. Anna

Vsadit na kartu zmrtvýchvstání Krista

Velikonoční doba je pro nás každoročně spojena s připomínkou narození našeho zakladatele P. Kunerta SJ. Letos 29. 4. by oslavil devadesáté narozeniny. Jeho vpravdě „velikonoční duch“ se zračí i v následujících slovech:
„Když slyšíme závěr z evangelia sv. Marka (Mk 16, 9-15), vidíme, že je to takové krátké shrnutí všeho toho, co se událo ve velikonoční době už s odkazem ‚na expanzi‘ po Nanebevstoupení Páně: ‚Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu‘ (v. 15). Je zajímavé, že ještě po zmrtvýchvstání se Pán potýká s nevěrou, s jakousi nedůvěrou svých učedníků, kteří nemohli chápat, že je to skutečně on a že vstal z mrtvých. Byli zničeni, truchlili, plakali, nevěřili, že to je pravda, když jim to Magdaléna vyprávěla. A tak je kárá pro jejich nevěru a tvrdost srdce. Dalo by se to psychologicky vysvětlit, byli ještě v šoku. I když byli na to připravováni jeho tříletou činností, když došlo k jeho zatčení, selhali. Zbaběle utekli, zradili ho.
Po jeho zmrtvýchvstání nastává však pomalu zlom. Svědčí o tom Skutky apoštolské. Nyní se Petr s Janem chovají statečně. I když je nakonec zmrskali, oni neposlechli. Vyjdou ven, radují se, že mohli pro Pána něco vytrpět a hlásají jeho zmrtvýchvstání dále. Člověk se prostě diví, co se s nimi stalo, jak je to možné, že se takto změnili: ze zbabělců se stali statečnými hlasateli evangelia. Jednoduchá odpověď je, že přijali Ducha Svatého, tzn. ponořili se do Kristova ducha, plně ho přijali za svého a pak už to šlo.
Mohu vám říci, že jsem se vždycky těšil od Velikonoc do Velikonoc. Velikonoce byly pro mě oživením a vzpruhou. Kdykoliv slavím Velikonoce, tak se to ve mně znovu objevuje a roste dál. Vidím, že když se člověk snaží žít skutečně v duchu víry ve zmrtvýchvstalého Pána, který přemohl nejen svět, ale i smrt – což se ještě nepovedlo žádným umělcům a vědcům – nejen tu smrt časnou, nýbrž i smrt věčnou tím, že nás vykoupil, je člověkem naděje se šťastnou budoucností.
Na hřbitovech na pomnících bývá často nápis: Spi sladce. Když někdo spí, mívá sny. Že by smrt byla sladkým spánkem se sny? Mělo by to být obráceně. Náš život je jakýmsi snem. Smrt nás z něho probudí do věčného života. Já se na to dívám takto. V tomto světě si připadám jako ve snu a čekám, až se jednou ve své smrti probudím do věčného života. To nám chce říct velikonoční doba. Aleluja! Těšme se!“

P. Robert Kunert SJ
Olomouc 26.4.2003

Prohloubení ve službě

Od listopadu 2021 se setkávaly v Centru SSJ sestry zodpovědné za malá společenství – komunity, aby se prohloubily ve své službě. Za více než ročním cyklem setkání se ohlíží sr. Jana:
 
„Tématem o vzájemné komunikaci a naslouchání nás provázela sr. Marie Čeganová. Z různých úhlů pohledu jsme se setkávaly nad tím, co všechno tyto dovednosti – tak důležité pro společný život – podporuje a co jim naopak škodí. Sdílely jsme své myšlenky a zkušenosti a z každého setkání jsme odcházely s něčím konkrétním, o co se chceme snažit.
 
Při posledním setkání jsme mezi námi 24. 3. přivítaly MUDr. Jitku Krausovou, která nám věnovala svůj čas a přednesla téma o řeholních slibech a o současných nebezpečích na cestě zasvěceného života. Mezi nebezpečí, která ohrožují dnešní svět, a tedy i zasvěcený život, patří ztráta naděje. Tento stav může být zapříčiněn duchovní leností a prázdnotou, v níž mohou lidé hledat různé úniky a náhražky. Zasvěcené osoby jsou však neustále zvány k tomu, aby oživovaly a prohlubovaly svou touhu po Bohu, a k účasti na povolání samotného Ježíše: ‚jako on přijímat na sebe utrpení a hřích světa a spalovat je v lásce‘.
 
Následující den jsme se u příležitosti nedožitých devadesátých narozenin sr. Marty Kaniové (* 27.3.1933 – † 8.6.2019), naší první sestry a také první představené, společně vydaly k jejímu hrobu na neředínském hřbitově. Život sestry Marty je pro nás svědectvím naděje, radosti a prostoty ve službě. V modlitbě jsme společně prosily, abychom se tímto jejím příkladem nechaly ve svém každodenním životě inspirovat a vést.“

 

Teď je ta doba příhodná

teď znamená pro nás právě probíhající postní dobu. Sestry z komunity v Českém Těšíně se snaží tento čas milosti využít plně i s mladými z farnosti.
Na závěr jarních prázdnin si několik mladých dívek udělalo v neděli 19. 3. čas na postní zastavení v komunitě sester. Od sr. Petry dostaly podněty k osobnímu dialogu s Bohem o tom, jakou milost jim chce Bůh v letošní postní době darovat a jak pro ni mohou otvírat své srdce i svůj život. V tichu kaple potom nechaly vyslechnutá slova působit. Inspirací jim byl sv. Josef, patron kaple i komunity sester. Po přednášce a adoraci prožily ještě společné chvíle při pohoštění a vzájemném sdílení mezi sebou i se sestrami.
Ve farnosti Český Těšín se od října 2022 věnuje tým animátorů asi 70 mladým, kteří se připravují na biřmování. V sobotu 4. 3. se sešlo kolem 60 z nich na celodenním setkání v prostorách kláštera sester alžbětinek v Jablunkově. Hlavním tématem byl Duch Svatý a jeho dary a působení v našich životech. Sr. Daniela, která doprovází jednu z šesti skupinek biřmovanců, prožila tento den spolu s nimi. Setkala se s mladými k diskuzi nad přednášeným tématem, vytvářela modlitební zázemí a vypomohla v kuchyni při vydávání obědů, mytí nádobí a úklidu.
Sr. Kateřina prožila tentýž den na faře v Českém Těšíně, kde se konala postní duchovní obnova pro děti a mládež od 1. do 9. třídy ZŠ. Účastníků bylo 35. Program obnovy byl pestrý, ale hlavním bodem byla Poslední večeře. K náplni dne patřila společná hra, práce ve skupinkách, oběd a nechyběla ani příležitost ke svátosti smíření. Starší účastníci připravili pro všechny sederovou večeři a společně prožitý den uzavřela křížová cesta. Sr. Kateřina se ujala jedné ze skupinek a se dvěma dívkami a dvěma chlapci se snažila proniknout hlouběji do tajemství Poslední večeře – tohoto Ježíšova skutku lásky až do krajnosti. Jiné skupince pomáhala po obědě s přípravou ke svátosti smíření. Na starost si vzala i přípravu křížové cesty.

 

Celý Ježíšův život je přemíra
Postní impuls

„Celý Ježíšův život je přemíra, která je přemírou Otce. On dal svého Syna z lásky k nám: Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. Přemíra je tedy pravidlem, klíčem Ježíšova života. Je charakterizována od počátku celistvostí, bezvýhradnou oddaností, i vůči tomu, jemuž nic nedluží, i vůči tomu, který ho zradil. Jeho život je přemírou naprostého zdarma dávání. Lidé myslí podle míry, Bůh však podle přemíry. Vše je přemíra. Všechno je dávání zdarma, nezištnost!

Z přemíry, která je jeho životem – jeho ‚dát život z lásky‘ – Ježíš odvozuje pravidlo křesťana. My žijeme tuto přemíru v každém skutku, který jde za hranici prosté povinnosti. … Znamená to zcela důvěřovat Bohu a vsadit pouze na jeho slovo. Křesťanský život je sázkou na přemíru, na překonání. Důvěřovat ‚za hranice‘ ověřitelného, dávat se bez výhrady, nezištně. … Každá laskavost překračující přísné normy zdvořilosti; každé přijetí byť jen trošku tíživých situací; každá chvíle odpuštění i malých věcí – to vše odkazuje na tuto přemíru. To je křesťanský život. Nemáme čekat na mimořádné příležitosti. Ta příležitost je zde.“ (Kard. C. M. Martini SJ)

Myšlenky kardinála Martiniho na téma „Temnota a světlo: Drama víry tváří v tvář Kristu“ nás provázely loňskými osmidenními exerciciemi, s novou silou a aktuálností nás mohou provázet i letošní postní dobou. Vedou k nazírání na poslání samotného Božího Syna, na temnotu halící poslední dny a hodiny jeho života, ale i na záři, která z něho vychází, je vždy silnější než jakákoliv temnota a naplno se projeví při vzkříšení.