Rok 2021

Generální kapitula SSJ

V Centru SSJ v Olomouci začala 15. 1. 2021 generální kapitula Společnosti sester Ježíšových. Celé kapitulní setkání svěřily sestry pod ochranu Panny Marie. Na její přímluvu si vyprošovaly při úvodní mši svaté, kterou sloužil 16. 1. v katedrále sv. Václava dómský farář O. Ladislav Švirák, Boží požehnání, dary Ducha Svatého a jednotu srdcí.
V následujícím týdnu se budou sestry setkávat v modlitbě, vzájemném naslouchání a reflektování života Společnosti z různých úhlů jejího charismatu, aby zachytily, co je třeba v jednotlivých rovinách chránit a co obnovit. V pátek 22. 1. pak budou volit novou generální představenou na období dalších šesti let. Volbě bude předsedat olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Nová generální představená SSJ

 

Sestry 4. generální kapituly přivítaly 22. 1. ve svém společenství O. arcibiskupa Jana Graubnera, který sloužil v kapli Centra SSJ mši svatou a poté předsedal volbě nové generální představené SSJ. Na období šesti let jí byla zvolena sr. Alena Jindrová. Své služby se ujímá po sr. Marii Čeganové, která vedla Společnost bezmála 20 let a spolu s P. Kunertem utvářela podobu SSJ po jejím schválení jako institut zasvěceného života (2002).
 
 
„Nejdůležitější pro naplnění jakéhokoliv poslání je otevřít se Duchu Svatému, dát se mu plně k dispozici. To jsem ‚odkoukávala‘ v uplynulých letech spolupráce se sr. Marií Čeganovou. A tak chci spolu s vámi být vnímavá k Božímu hlasu a naplňovat, co rozpoznáme jako jeho vůli“, říká na počátku své služby sr. Alena Jindrová. Následně zvolila generální kapitula také generální radu SSJ, která bude nové generální představené pomáhat v její službě.

Fotografie

Bůh byl někdo živý, osobní

Z Janova evangelia jsou patrné jeho živé vzpomínky na první setkání s Kristem, které zcela změnilo jeho dosavadní život (srov. Jan 1,39). Příležitost k podobnému ohlédnutí měla sr. Jana Radová díky prosbě o příspěvek pro vznikající Kroniku kelečské farnosti, odkud pochází.

*

„Moje rozhodnutí pro Bohu zasvěcený život zrálo mnoha doteky Božích milostí. Zpětně vidím, jak mě Bůh k sobě od dětství přitahoval. Moje cesta povolání začala v rodině. O Bohu a o věcech víry jsme doma běžně mluvili. Bůh byl někdo živý, osobní. Na mši sv. jsme chodili často i ve všední dny a rodičům také vděčíme za to, že jsme se naučili pravidelně a rádi přijímat svátosti.
Prastrýce P. Františka Pitruna SDB jsme až do jeho náhlé smrti v roce 1990 skoro každou neděli navštěvovali na jeho faře v Blazicích. Někdy jezdil na návštěvu i on k nám do Kelče. Když jsem byla ještě malá, chodila jsem s ním po obědě na procházku: pětiletá holčička s panenkou v kočárku a postarší pan farář s breviářem pod paží. Když jsme došli k cíli naší procházky, k blízkému rybníku, posadil se strýček na lavici, která tam bývala, a modlil se, zatímco jsem nervózně korzovala s kočárkem kolem, poněvadž mi jeho modlitba přišla moc dlouhá… Věřím, že i on má podíl na mém povolání.
P. Cyril V. Tomaško OFMCap. se snažil prohlubovat naše poznání v hodinách náboženství. Pamatuji si, jak mě zaujala ve třetí třídě při přípravě na první svaté přijímání jeho neodbytná otázka: „K čemu jsme na světě?“ Opravdu jsem se hluboce zamyslela, ale vůbec na nic jsem nepřišla! Důstojný otec však očekával odpověď z katechismu. Musel si odpovědět sám: „Jsme na světě proto, abychom Pána Boha poznali, milovali ho, sloužili mu a tak byli spaseni.“ Dnes už vím, že se vyplatí nechat tu větu v sobě zrát…
Darem byla pro mě schola, kam jsme byly se sestrou P. Cyrilem pozvány. Scházely jsme se – kvůli totalitě pokud možno nenápadně – na tehdy neobydlené staré faře. Pamatuji si, že se během našich setkání často ozvaly nějaké zvuky na chodbě, někdo nás sledoval. Vedoucí scholy vždycky nebojácně otevřela dveře a řekla: „Pojď dál, duchu, jsi-li dobrý.“ Žádná odpověď. Myslím, že ani nevíme, co si kvůli nám vystála. Schola byla pro mě školou osobního vztahu s Bohem, modlitby a společenství.
Někdy na druhém stupni ZŠ jsem se cestou ze školy začala stavovat krátce v kostele (že by ovoce svátosti biřmování?). Bývalo otevřeno po mříž, a ta mříž jako by umocňovala moji touhu po Bohu. Po ZŠ jsem studovala střední církevní školu, na kterou velmi ráda vzpomínám. Působily tam řeholní sestry, o kterých jsem nějakou dobu v souvislosti s hledáním svého místa ve světě a v církvi vážně uvažovala. Potřebovala jsem ale v té době pro své zrání především ještě čas a trpělivost.
V posledním ročníku střední školy k nám na internát byly pozvány dvě sestry ze Společnosti sester Ježíšových (SSJ). Nejdřív jsem byla spíš zklamaná: sestry například nenosily hábit. Po maturitě jsem jela na exercicie do Českého Těšína, které vedl zakladatel SSJ jezuita P. Robert Kunert a byly zaměřené na rozlišování povolání. Neměla jsem pak sice o mnoho jasněji, ale snažila jsem se hledat vážně v modlitbě a udržovala jsem se sestrami kontakt.
Nejvíc mi pomohla první návštěva u sester v Moravské Huzové u Olomouce o slavnosti Ježíše Krista Krále v roce 1995. Těžko se dá popsat, co jsem tam prožila… Za prostým zevnějškem a jednoduchým způsobem života sester jsem objevila netušenou hloubku. A osobní pozvání! Od té doby zkrátka vím, že Bůh je neodolatelný.“

Velikonoční člověk

Před rokem touto dobou by si těžko někdo z nás uměl představit, jak stálým nevítaným hostem se ukáže být koronavirus. Má vliv na život nás všech. Pro mnohé, kteří jeho vinou ztratili někoho blízkého, jsou Velikonoce příležitostí dotknout se Kristova vítězství nad smrtí, které dává všem věčný život a naději na věčné shledání.
K odkazu P. Roberta Kunerta SJ, zakladatele Společnosti sester Ježíšových, jehož druhé výročí úmrtí (8. 4. 2019) letos připadá do Velikonočního oktávu, patří bezpochyby živá víra a naděje. Osvědčoval je v celém svém životě v mnoha obtížných údobích. Žil z víry v Krista a v duchu svých vlastních slov byl vskutku „velikonočním člověkem“.

„Být křesťanem znamená být velikonočním člověkem. Proč? Poněvadž křesťanství, které pochází od Krista, se v plné síle potvrdilo a utvrdilo o prvních Velikonocích. Se slovem Velikonoce je spjato zmrtvýchvstání Páně, a to je ústřední potvrzení všeho toho, co Kristus Pán žil, co učil, jak pracoval, proč zemřel; jinými slovy: Velikonocemi máme zaručenou naši spásu.
Chtěl bych vám ukázat, co to znamená být velikonočním člověkem: Člověk, křesťan samozřejmě, má naději, a tu nikdy nepochovává! Mít naději znamená mít také cíl a za ním jít. Jít za cílem znamená překonávat a zdolávat různé překážky. Ty zdolávat znamená k cíli dojít. Velikonoční člověk je tedy člověk, který s jistotou dojde k cíli. Takový člověk má něco, co ho nese, co ho táhne, co ho strká. Velikonoční člověk se otvírá druhým, začíná ze sebe něco vydávat. Co může ze sebe vydávat? Nic jiného než to, co má. Obsahem velikonočního člověka je Kristus. Je to Kristus nejen ukřižovaný, ale i zmrtvýchvstalý.
Velikonoční člověk je člověk, který žije plně z Krista, který je – a to není přehnané – druhým Kristem! O velikonoční noci v liturgii stále zaznívá myšlenka na křest. Počátky církve jsou spojeny se křtem. To znamená, člověk odkládá starého člověka a obléká nového, který se jmenuje Kristus, a tak se stává druhým Kristem. Plnost tohoto oblečení Krista Pána se ukazuje a rozvíjí v řeholním stavu. Řeholní stav se sliby není žádnou zvláštní svátostí. Nemusí také být, poněvadž tento stav je plné rozvinutí svátosti křtu. Velikonočním člověkem by měl být na prvním místě člověk, který se Bohu plně zaslibuje, tj. člověk řeholní.“ (Z promluvy P. Kunerta SJ z roku 1992)

Poznání živého Boha – Exercicie 2021

Každoroční osmidenní ignaciánské exercicie patří k duchovnímu bohatství Společnosti. V prvních letech byly exercicie právě tím, co ji nejvíce utvářelo, a dosud jsou každý rok jistým milníkem na její cestě, a také jednou z nejdůležitějších událostí v životě každé jednotlivé sestry. Čtyři skupiny sester se již letos do dobrodružství exercičního procesu ponořily, na jednu skupinu ještě čeká v srpnu. Letošní exercicie uvádějí sestry na cestu Poznání živého Boha. Čerpají z textů kardinála Martiniho SJ o životě proroka Eliáše a P. Pieta van Breemena SJ o poslání.
„Je málo těch, i mezi pokřtěnými, kteří dospěli k poznání živého Boha, jak nám ho představuje Písmo svaté a jak nám ho prezentuje Ježíš: tedy Bůh, který není vytvořen podle mé představy, který nezávisí na tom, co od něho očekávám, a může tudíž má očekávání obrátit naruby právě proto, že je živý …“ (kard. Martini SJ)
Setkání s živým Bohem, který zůstává neproniknutelným tajemstvím, a přesto je tím naprosto nejbližším přítelem každému z nás, rodí dva postoje: pokoru a vděčnost. „Pokora znamená dívat se na Boha a na Ježíše víc než na sebe. Směr pohledu na Boží velebnost je rozhodující. Opravdu pokorný člověk je fascinován Boží krásou a svatostí, a tím je osvobozen od mnoha komplikovaností a komplexů. … Vděčnost vytváří pozitivní postoj k životu a odkrývá radostný způsob, jak nacházet Boha ve všem. … Kdo nemá odvahu k odevzdanosti, nikdy nebude vděčný. A opačně, vděčnost umožňuje svěřit se. Vděčnost konec konců znamená: opětovat lásku tou stejnou láskou, jakou jsme milováni. Vděčnost za to, co přijímáme, nás otevírá pro to, co máme dělat, a to bez povýšenosti a bez malomyslnosti.“ (P. Piet van Breemen SJ)

40. výročí SSJ
31. 7. 2021

V biblické řeči znamená „čtyřicítka“ přípravu, aby mohl člověk dojít naplněnosti. Ve Starém Zákoně 40 dní rozmlouval Mojžíš s Hospodinem na hoře Sinaj, než obdržel Desatero; 40 dnů strávili Mojžíšovi poslové v zaslíbené zemi, aby ji prozkoumali; a 40 let pak putoval izraelský národ na poušti, než do ní mohl vstoupit. I Pán Ježíš se postil 40 dní na poušti, než začal kázat, a 40 dnů se zjevoval svým učedníkům, než vstoupil do nebe…
Tohoto symbolického čísla teď dosáhla ve svém „putování“ také Společnost sester Ježíšových. Byla uplynulá léta přípravou na další milostiplnou etapu…? A co na ni čeká…? To ukáže čas.
Společné oslavy, která se konala o slavnosti sv. Ignáce v sobotu 31. 7., se mohly zúčastnit téměř všechny sestry. Zakusily veliký dar svého společenství, které i přes odchod svého zakladatele P. Roberta Kunerta SJ a první sestry sr. Marty Kaniové, má mezi sebou stále tři rakouské sestry, které před čtyřiceti léty zaslechly ono neodolatelné volání Boha a rozhodly se jít za ním. Vzdor těžkostem počátků a temnotě. Pozornost a vděčnost mladší generace SSJ proto v tento den patřila především jim. Avšak i české sestry už mají co slavit. Jejich působení na české půdě letos dovršilo třicátý rok.
Vítaným bodem setkání tak byla pro všechny prezentace fotografií, která zachytila postupný růst této tehdy neznámé skupiny mladých žen. Za 40 let, ve kterých zažila také pády i povstání, vyzrála v řeholní společnost diecézního práva působící ve třech zemích v deseti komunitách. Během odpoledne nechyběl ani humorný prvek sesterské tvořivosti v podobě malého divadelního představení. Radost přece patří k jejich životu, má být „hábitem“ sester, jejich poznávacím znamením. Něco ze zákulisí této srdečné přirozeně duchovní pospolitosti odrážejí následující fotografie.
Vyvrcholením oslavy 31. 7. byla česko-německá modlitba nešpor ze slavnosti sv. Ignáce v kapli sv. Anny a po nich mše svatá, kterou pro sestry sloužil dómský farář O. Ladislav Švirák. Nedělní mši sv. v olomoucké katedrále sv. Václava – na poděkování za Společnost a za dar povolání – prožily sestry spolu s farníky dómské farnosti a s příbuznými a přáteli, kteří rádi přicestovali, i navzdory nepříznivému počasí, aby se připojili k děkovné liturgii. V závěru mše sv. krátce přiblížila historii a působení SSJ generální představená sr. Alena Jindrová a nabídla bližší seznámení se Společností prostřednictvím panelů, které zůstanou v katedrále ke zhlédnutí celý srpen.

Fotografie

Panely

„Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu“

V roce 2022 tomu bude třicet let, co jsem vstoupila do Společnosti sester Ježíšových (SSJ). Musím podotknout, že povolává Bůh, ne člověk. Člověk se jen může stát nástrojem Božím. A když Bůh volá, nedívá se jako my. Mám na to? Nemám na to? On ví, proč danou osobu volá. Již předem vložil do člověka dary, o kterých volaný zrovna nemusí vědět. Jestliže chce volaného k danému úkolu použít, potřebnou milostí ho obdaří a naplní. Není třeba rozvažovat, pochybovat, ale být ve střehu, jestli Pán „neklepe“ na mé srdce, nevolá jemným, tichým hlasem a nečeká na mou odpověď. Každé povolání je před Bohem originální.
Pocházím z početné rodiny. Rodiče mě/nás vedli k Bohu a k předávání víry. V jistém věku člověk dostává zodpovědnost sám za svůj vztah k Bohu. Nemohu očekávat, že druhý mně předá vše. Zájem rozšiřuje srdce pro Boha. Asi v 17 letech jsem byla poprvé s bratrem a sestrou na společenství (v totalitě zakázaném) ve Valašských Kloboukách. Tolik mladých i dospělých lidí pohromadě zapálených pro Krista, to byl pro mě impuls něco se svým vztahem k Bohu začít. Zatím u mě bylo vše tradiční.
Postupně se společenství založilo i u nás v Lidečku. V jistém čase jsem vnímala, že mi na mé otázky nedokážou spoluúčastníci ve společenství odpovědět. Několikrát jsem slyšela, „na to se zeptej kněze“. A já měla ostych, zbytečné obavy, co když budu kněze zatěžovat. A tak jsem stále svou vnitřní potřebu otázek odkládala. Až se mi přihodilo, že jednou u zpovědi jsem zase nevyjádřila, že mám prosbu o dotaz. Místo abych jásala z odstranění nánosu hříchů, byla jsem smutná, zklamaná. Nepomohl delší pobyt v kostele. Situace mě donutila, že po návratu domů jsem vzala kolo a jela přímo na faru. S obavou a se slzami v očích jsem zvonila na kněze. Tam se mi dostalo po vysoukání, co mě tíží, takového světla, že když jsem se toho dne doma modlila před obrazem Dobrého Pastýře, zatoužila jsem tento pokoj mít stále.
Také jsem měla své plány: vdát se, mít deset dětí. Viděla jsem, že na Bohu zasvěcený život nemám. Často jsem se modlila za svou budoucí cestu, za své přání. Jednou mě napadla znenadání myšlenka: „Ty se modlíš za své zájmy a neptáš se na zájmy Boží.“ Od té chvíle jsem se ptala: „Pane, co se mnou zamýšlíš? Ať poznám Tvou vůli.“
Čas plynul, mnohé zas zavanul v mém srdci. Dostala jsem se s mladými do Opavy k sestrám františkánkám. Z celé návštěvy mi zůstala v srdci slova jedné mladé sestry: „Když byste slyšeli Hospodinův hlas, neodmítejte ho, jinak budete v životě nešťastní.“ Žalm 95: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce.“ Postupem času se ve mně vynořovala myšlenka: „A co když už Pán volal a já přehlédla Pána, nechala Ho projít bez povšimnutí?“ Zpětně jsem pak viděla, kde a jak Pán ke mně promlouval, toužil po mém srdci, ale já byla hluchá k Jeho hlasu.
Měli jsme ve farnosti dobré kněze. Vzpomínám, jak jsme truchlili po odchodu O. Antonína Komana a ve Vsetíně mi paní, která dělala nástěnky i pro naši farnost a já je zprostředkovávala, říkala: „Pán když bere, dává lepší.“ A tak jsem měla naději. Jeho promluvy jsem hltala. Postupně jsem od O. Josefa Čunka nevědomky nasávala ignaciánskou spiritualitu. Když páter mluvil o exerciciích, viděla jsem, že by to bylo něco pro mě, poznat více Boha, Jeho vůli a sama svůj život dát do pořádku.
Kurz exercicií na Svatém Hostýně byl přeplněný. Nemohla jsem se účastnit (moje sestra ano). V práci jsem nedostala volno, byly prázdniny. Nabídku z Hostýna jsem dostala až na další kurz začátkem září 1991. V práci nebyl problém dostat volno, ale kurz byl určen pro vdané ženy. A já měla touhu po exerciciích. Ptala jsem se své sestry, co na to říká, když bych jela na tento kurz. Ona to energicky vyloučila. „Jsi svobodná a kurz je pro vdané!“, zněla odpověď. Touha byla veliká, šla jsem se zeptat kněze na faru, co na to říká, zda to nevadí. S humorem sobě vlastním mi řekl: „Tak si vezmi snubní prstýnek.“ Samozřejmě jsem žádný neměla. Jen jsem později pochopila, že Pán, když volá, nedělá rozdíly. Při exerciciích mě jednoho dne do hloubky srdce zasáhla slova z evangelia o bohatém mladíkovi. „Pane, co mám dělat?“, bylo i mé hledání. Když mladík vyjmenovává, co dělá, viděla jsem při tom to, o co se snažím, co konám, a stále zůstává vnitřní neklid. A tu přišla slova: „Prodej všechno, co máš.“ Jsem vyučená prodavačka. Krev obchodníka se ve mně tehdy nezapřela. Prodat znamená, že už tedy nemám. Vnímala jsem, že musím „prodat“ sama sebe – dát se Pánu. Že nepatřím sobě.
Pak přišla fáze dalšího hledání. Když už jsem poznala a přijala Boží pozvání Jej následovat, nevěděla jsem, kam, do kterého řádu. Myslela jsem si, tím, že jsem byla několikrát u sester františkánek, že tam. Jednoho dne jsem opravdu zachytila směr Božího volání. Z naší farnosti po nějakém čase odcházely do SSJ tři dívky. Tehdejším kamarádkám, nynějším spolusestrám, jsem nezáviděla, že mají jasno. Přála jsem jim to. Ve společenství při rozloučení s poslední z nich se mi dostala do ruky pohlednice sv. Ignáce z Loyoly. Dlouho jsem ji držela v rukou. Stálo tam totiž napsáno: „Pro své přátele od SSJ. sr. Anna S.“ Samozřejmě, že jsem četla něco jiného: „Pro své přátele do SSJ.“ Moje sestra vedle mě mi říká: „Tak už to pošli dál!“ Byl to zásah Boží, zamlžení. Bylo mi jasné, že Bůh vyslyšel mou touhu, hledání kam. Protože když se pohlednice vrátila znovu ke mně, četla jsem ji správně. Už jsem nepochybovala, že je to „řeč Boží“ ke mně.
Mohu jen podotknout, že jsem pak o svém povolání nikdy nepochybovala. Také bych neměnila rozhodnutí, kdybych se měla znovu rozhodnout. Můžu jen potvrdit, že slova v Písmu svatém, kdo se dá Pánu, že mu to Pán nahradí stonásobně, jsou pravdivá a stále přesahující. To, co jsem nosila ve svém srdci, touhy, přání, se mi dávno splnily. Stále je člověk obdarován. Je pravda, že nemám svých deset dětí. Ale všechny děti, které potkám, jsou Boží, tedy i moje. Kdybych se vdala, starala bych se jen o ty své, a takto mohu pozornost věnovat komukoliv.
A ještě prozradím. Jen díky tomu, že si mě Pán povolal, mohla maminka na smrtelné posteli zakusit potěšení mé přítomnosti a útěchu z Nejsvětější Svátosti oltářní, kterou jsem jí mohla přinést.

sr. Kateřina Sekulová

Advent 2021 – S Matkou tichosti

Možná si klademe – jako každý rok – na začátku adventní doby otázku: Na co čekám? Nebo – čekám vůbec na něco?
I letošní advent vzhledem k pokračující pandemii konfrontuje každého z nás s konečností života a s určitým omezením. Přesto – nebo právě proto – se to pro nás může stát velkým darem, pokud přijmeme tuto nabídku zaměřit se více na podstatu adventu než na vnější kolorit, který neodmyslitelně dokresluje jeho atmosféru i atmosféru přicházejících vánočních svátků.
Co to znamená, žít z podstaty, nám zcela jedinečným způsobem ukázala Panna Maria. Středem její pozornosti, jejím zájmem nebyla ona sama – ale Někdo jiný, Ježíš. A to nejen, když skrze andělovo poselství vstoupil do jejího života Bůh, jak nám to staví před oči adventní doba, ale po celý její život. Tento Mariin postoj velmi hezky ilustruje ikona nesoucí titul Matka tichosti. Zobrazuje ji s prstem položeným přes ústa, bez Ježíše, jakoby v jeho očekávání.
Mariina tichost ale v žádném případě neznamená, že by zůstala neaktivní. Vždyť ihned po zvěstování spěchá za Alžbětou. Ne, není to žádná strnulost, ale dynamika!
Tichost, to je dát Bohu prostor, aby v našem životě konal čím dál víc On.
Kdo jiný než Panna Maria po zvěstování měl právo mít „pozemské starosti“! Ona nebyla naivní, dobře věděla, do jaké, lidskýma očima viděno, neřešitelné situace se dostala. Přesto ve svém chvalozpěvu Magnificat o ničem z toho nemluví! Není v něm řeč o obavách, neklidu, nezaznívají úvahy ani spekulace, jen vděčnost. Vděčnost za to, že Bůh je veliký, v bytostném vědomí, že on se stará a jeho láska na člověka nikdy nezapomene.
Podobnou zkušenost můžeme udělat i my, pokud obrátíme svůj zrak do vlastního nitra, kde v každém z nás přebývá Bůh, a dovolíme mu, aby nás ujistil, že se opravdu stará a nikdy na nás nezapomene. Potom se i v našich srdcích může rozhostit hluboká vděčnost, která nám umožní se v důvěře odevzdat do jeho rukou.
V tomto smyslu se adventní doba může stát jedinečnou zkušeností nového čekání na Boha v našem životě. Kéž mu i my, jako Panna Maria, Matka tichosti, otevřeme svá srdce a dáme mu svolení, aby náš život utvářel a vedl On…

(Z myšlenek sr. Marie Čeganové pro vstup do adventu)