Řeč na rozloučenou p. Martina Kunerta
Chci vám říci, co znamenal Robert Kunert pro mě. Sice jsem ho zažil v jeho rodišti poměrně krátce, ale ty vzpomínky mám v sobě po celý život. Pro mě to byl především strýček Robert, byl mým kmotrem u křtu, vybral mi křestní jméno Jeroným, byl u mých prvních krůčků, byl u toho, když jsem pomalu začínal brát rozum, byl to on, kdo mně vysvětloval, kdo je Bůh a jak se k němu mám obracet. Robert bydlel u nás v domě v pokojíčku na půdě. Měl mnoho zájmů, sbíral kde co: mince, kameny, odznaky, staré knihy, dokonce měl i malé tzv. Týnské muzeum. Jeho kompletní archiv ploché dráhy v Dolní Čermné je unikátní a ceněný dokument z té doby. Byl velice aktivní, pro nás děti často vymýšlel nějakou zábavu. Chodili jsme k němu všichni jeho synovci a neteře, i spousta ostatních dětí z okolí. Pořád se u něho něco dělo. Po každé zábavě nás na závěr dokázal uklidnit a večer se zakončoval společnou modlitbou. Dnes si zpětně uvědomuji, že měl ten dar nás zaujmout, zabavit nás a potom nás někam smysluplně nasměrovat. Takové jsou moje vzpomínky na moje dětství se strejdou Robertem.
Pak už mám jen jednu. Strejda Robert někam odjíždí a my ho s bratránkem Petrem a naší babičkou, Robertovou maminkou, jdeme vyprovodit na zastávku autobusu. Strejda má na sobě módní plášť, baloňák, a ještě než nastoupí do autobusu, tak nám podá papírovou pětikorunu. Pak nám zamává a je pryč. Jdeme domů, pereme se cestou o pětikorunu. Babička zakročí, přetrhne pětikorunu na dvě půlky, každému z nás podá jednu se slovy: „Ať máte památku.“ Tento moment mám pořád před sebou. Ona musela tušit, že ten Robert se už nevrátí, že ho v té chvíli ztrácí asi navždy, že on jde za svým cílem a ona ho už možná nikdy neuvidí. Ale šla s námi v klidu domů a myslím, že mu to přála.
Pak strýček na dlouho zmizel a více než dvacet let jsme ho neviděli. Co se během té doby dělo, už bylo řečeno, nebo ještě řečeno bude. Když se pak Robert po létech vrátil do rodné vsi, přijely s ním sympatické a usměvavé sestry Ježíšovy, kterým jsem sice moc nerozuměl, protože nemluvily česky, ale cítil jsem z nich tak pozitivní energii, že jsem pochopil, že ten strýček Robert tam v cizině musel udělat opravdu něco dobrého. Že to jeho rozhodnutí tenkrát odejít z domu bylo správné a že to přineslo své ovoce.
Loučím se s Robertem jménem celé rodiny s poděkováním za všechno, co jsme s ním mohli prožít, s poděkováním za všechno, co ve svém životě vykonal, a loučím se s ním s křesťanskou nadějí na setkání na věčnosti.