Řeč na rozloučenou P. Michala Altrichtera SJ
Milí přátelé v Kristu! Dramatický a požehnaný život Otce Roberta je v podstatných rysech vypsán na jeho parte. Jezuité v něm měli statečného spolubratra, který vždy šel houževnatě za poznaným cílem. Mentalita Východočecha, usazeného později na moravském poli, kde samozřejmě vynikající roli sehrálo Rakousko. Někdy si Otec Robert zažertoval: „Jiní odcházeli z Čech na zahraniční studia v době relativně klidného pražského jara a dosáhli význačných míst, aniž by se museli prodírat rizikem mezi dráty, při přechodu jako emigranti, tedy jako já. Když jsem přišel dávno před pražským jarem, ani mi hned nevěřili, že jsem v kontaktu s jezuity.“ A tou nedůvěrou leckdy trpěl i později. To byla velká část jeho kříže, který houževnatě nesl. Ale postupně si získával autoritu.
Založit ženskou řeholní společnost – i když on říkával, stojím pouze u zrodu – to není snadné ani v jiných spiritualitách. Jako jezuita byl schopen upřednostnit tři rysy zakladatele Tovaryšstva, našeho sv. Ignáce.
Za prvé. Nezůstat u poletující ideje, ale skutkem a v praxi provést, vykonat systematické dílo.
Za druhé. Poznat, k čemu ho Bůh stvořil, a v tom vidět, jak jej sám Bůh posvěcuje a jak může posvěcovat druhé.
Za třetí. Stále hluboce se klanět přítomnému Bohu, v němž jsou všechny odpovědi na naše otázky.
Že Otec Robert spojil v mnohém svět Rakouska, Česka či Moravy, že dokázal vyformovat sestry, aby sloužily církvi, a to výtečně, a to na různých místech, nejen České republiky, ale i v zahraničí, v Římě, odpovídá už našemu pohledu na plody jeho práce i jeho utrpení. Nyní, jak věříme, bude Otec Robert z Boží blízkosti všem milým sestrám, ale i nám žehnat. Vám, milé sestry, patří veliké poděkování také za naši Českou provincii Tovaryšstva, za Otce provinciála, který s námi dnes nemohl být, že jste se mu věnovaly, a to do posledního dechu. Byla to služba nesnadná a přinese vám další požehnání.
Otče Roberte, usmíváš se, a my se usmíváme s tebou, protože v milém úsměvu je vždy Kristovo vítězství.