Promluva O. biskupa Josefa Hrdličky
Pokoj a dobro všem, přátelé, děti Boží, drahý Otče nuncie, Otče arcibiskupe, Tovaryšstvo Ježíšovo, milé ctihodné sestry Ježíšovy z našeho církevního prostředí, liebe Schwestern und Freunde aus Österreich, milí příbuzní, krajané a rodáci z Dolní Čermné a z dalších míst, společenství plné spřízněných duší vírou, láskou a ideály, které nás spojovaly i s O. Robertem, s nímž se dnes loučíme.
Boží slovo, které zaznělo při této pohřební mši svaté, bylo tak plné naděje a světla útěchy, že cokoli má v této chvíli vyslovit člověk, nutně musí vycházet z toho, co říká Bůh svým slovem, vdechnutým Duchem Svatým. Pak zcela jistě i naše loučení s drahým O. Robertem se naplní v tom duchu, který byl tak hmatatelně a bytostně přítomen v jeho životě, v jeho osobnosti a v jeho působení. Výběr textů Božího slova, které zaznělo, připravily zde přítomné sestry Ježíšovy. Můžeme tam sledovat to, co s naším zesnulým bratrem Robertem podstatně souvisí, a kde rozpoznáme i onu zlatou nit Božího vedení v jeho životním příběhu, včetně dob útlaku a pronásledování církve.
V prvním čtení Bůh řekl Abrahámovi: „Vyjdi ze své země.“ Jinými slovy: Opusť svou vlast, jdi do neznáma, jdi tam, kam tě povedu já. Něco podobného jistě cítil i O. Robert, když opouštěl za temné noci, kdysi před padesáti lety a za dramatických okolností v neznámém a obtížném terénu, svoji vlast a šel za Božím hlasem. Tehdy Hospodin ještě ujistil Abraháma, že vše, co se bude dít potom, bude požehnané a stane se samo pramenem požehnání. S odstupem času můžeme vidět, jak se takový Boží příslib může naplnit v plánu spásy, jak v životě našeho zesnulého bratra, ale vlastně v životech všech lidí, kteří mu důvěřují a svěřují mu svůj život a své cesty s vědomím, že ať se děje cokoli „Pán občerstvuje mou duši, vede mě správnými cestami, ani v temnotách rokle a stínu smrti se nezaleknu zla, protože on je se mnou.“
Úryvek druhého čtení z listu Filipanům obsahuje silnou výpověď pro Svatý týden, který právě prožíváme s celou světovou církví, s církví v nebi i na zemi. Sv. Pavel říká, že pro Krista se zřekl všeho, co je pro něho jen bezcenný brak, že Ježíš je mu vším, že Ježíšem je uchvácen, a proto se mu chce podobat i v utrpení, kříži a ve vzkříšení. Také Robert byl uchvácen Kristem a snažil se o naprosté sebedarování v jeho službách. Výlučnost Ježíšova sebedarování na kříži probouzí touhu podobat se Ježíši a týká se každého, kdo ho celým srdcem miluje. Sv. Pavel říká: „Jako on umřel, i já mu chci být v tom podobný.“
Úsměv na fotografii u rakve O. Roberta, jeho takový ten neodolatelný úsměv čistého srdce a radosti, ten to dokazuje, že pohřeb není nějaká funebrální záležitost, ale že je to slavení na vysoké úrovni, jak to dokázaly i trubky v úvodu liturgie. Slavíme. Netruchlíme. Zůstane nám v paměti, jak O. Robert dokázal v sobě spojit vstřícnou lidskost, radostnou přívětivost, ale také neúplatné a nekompromisní rozlišování mezi tím, co je dobré a zlé, a nejen to, ale i náročné rozlišování mezi tím, co je dobré a ještě lepší. Protože být uchvácen Kristem znamená mít ho stále před očima a následovat ho bez kompromisů a bez výhrad. I to je jeho odkaz pro nás. Nemáme se spokojit s jakýmsi průměrným následováním Pána, ale následovat ho celým srdcem.
Zpěv před evangeliem zněl: „Blažení, kdo umírají ve spojení s Pánem, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ Po ovoci je poznáme. Pak v úryvku evangelia říká Ježíš do této chvíle i nám: „Nezemře-li zrno, zůstane samo, odumře-li, přinese velký užitek.“
S těmito úmysly stojíme v této chvíli u rakve O. Roberta Kunerta – sice v bolesti, ale ještě více v naději, vždyť jeho ovoce je prokazatelně zde: společenství zasvěcených duší mezi námi, komunita, kterou on založil a dlouhodobě duchovně vedl v duchu spirituality sv. Ignáce z Loyoly. Působí u nás už třicet let a rozvíjí se, Bohu díky. Věříme a doufáme, že poté, co Otec zakladatel, O. Robert, překročil práh ze smrti do věčnosti, bude toto dílo v síle Ducha pokračovat a že se nám otevře dimenze nových možností. Ten, kdo odchází ke Kristu, toho neztrácíme. Naopak, stává se pro nás novým pojítkem s nebem, kam i my směřujeme.
O Otci Robertovi můžeme říci, že nebyl ani tak odborníkem v teologii ve vědeckém slova smyslu, i když skvěle přetlumočil Jiskry svatého Ignáce, tento klenot církve, do současné češtiny. On byl prostě obdarován charismatem duchovního vedení duší. Dovedl probudit i v nejprostších lidech srozumitelným způsobem zbožnost, růst ve víře a lásce, proměnu života.
Pro nás kněze z toho plyne, že i my se máme častěji zamyslet a zpytovat nad větou: „Spása duší je nevyšším zákonem pro naplnění kněžského poslání.“ A s tím související ignaciánské heslo: „Omnia ad maiorem Dei gloriam. Všechno k větší slávě Boží.“ Nestačí jen říci: Všechno k Boží slávě, ale k větší a stále a stále větší Boží slávě. Právě tato gradace, kterou cítili i všichni velcí světci – víc a ještě víc přilnout k Ježíši – úzce souvisí s pravou a nefalšovanou cestou ke svatosti, což nám mnohdy uniká. Nenásledovat Pána po krůčcích, ale v běhu za vítěznou odměnou, v pohybu plného nasazení, kdy jde o všechno, kdy jde o život, o život věčný. Prosíme Pána, aby drahému Robertovi odpustil slabosti či pochybení, kterých nikdo z nás lidí není ušetřen a všichni budeme ve smrti potřebovat Pánovo milosrdenství. Ti, kdo více dostali, od těch se víc očekává.
Budiž Bohu vzdán dík i za to, že posledních deset let svého života pobýval zesnulý O. Robert Kunert v Olomouci v domě sester Ježíšových. A když jeho věk pokročil a on nesl kříž delší nemoci, umírání a smrti, zakusil pozornou a láskyplnou péči těch, které on sám vedl k ideálu služby Bohu a bližnímu. Sestry jistě dosvědčí, že když mu nemoc postupně brala jedno po druhém, i schopnost komunikace, v řeči, v paměti, pohybu či vnímání, on prostě pouze mlčky vyzařoval to, čím žil a o čem svědčil. Jen kříž mu zůstal. Ten mu byl odňat a byl donesen až nyní. Jako v duchu modlitby sv. Ignáce, kterou najdete vzadu na obrázku. „Vezmi si, Pane, všechnu mou svobodu, paměť, rozum, vůli. Nic nemám, co bych nepřijal od tebe, vracím ti to.“
Také já mu děkuji za mnoho krásných chvil, duchovních a svátostných setkání a sdílení. Končím poslední větou z dnešního evangelia, kde náš Pán říká: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Otec ho zahrne poctou.“ Kéž se tato Pánova slova naplní za prahem smrti i na našem drahém Otci, bratrovi, příteli Robertu Kunertovi. Requiescat in pacem!