Rozloučení p. Iva Kanii

Otče biskupe, bratři v kněžské službě, sestry z komunity Societas sororum Jesu a bratři a sestry z církve Kristovy. Já vám všem velice děkuji za to, že jste připravili tak důstojné rozloučení s mojí rodnou sestrou a věřím tomu, že toto rozloučení je výraz jenom prostě lidský, že Marta žije s námi a my žijeme s ní v jednom společenství. Chtěl bych možná jenom zopakovat několik reálií.

Marta se narodila do hluboce věřící rodiny. Už to bylo velikým darem. Narodila se do rodiny početné. Maminka měla devět dětí. Marta byla pátá a jí předcházeli samí bratři, takže tady byla jakási absence těch, kteří by si rozuměli. Ale Marta to dovedla velice krásně řešit a dovedla navazovat kontakty se sobě rovnými a i s podstatně staršími. Velice ráda jezdila za babičkou, navštěvovala ji. A co bylo důležité, že té formace, které se jí dostalo rodinnou výchovou, se jí dostávalo potom i během středoškolských studií. Navštěvovala církevní gymnázium až do doby, než ho komunisté zrušili. Potom přešla na klasické gymnázium, takže v jednu dobu jsme tam studovali čtyři sourozenci. Bylo jí dovoleno odmaturovat, což nebylo úplně samozřejmé, třeba v mém případě to dovoleno nebylo.

Marta stále hledala své místo, jak by řekl básník, místo na slunci. Příležitost zvolit svobodně svůj stav, své povolání se jí naskytla v osmašedesátém roce, když se rozhodla opustit republiku a odjela do ciziny. Nejdříve to byla Anglie, posléze Rakousko a Německo. V Anglii v Londýně se setkala s Otcem Langem, který tam vedl středisko katolických křesťanů pojmenované Velehrad a díky jemu se mohla seznamovat s ostatními, většinou emigranty, křesťany.

Mimo jiné využívala možnosti pobytu v Londýně a později v Oxfordu, aby si doplňovala svá studia. Ale samozřejmě nároky na ni byly veliké. Najednou se, jako nikdy předtím, octla v cizině, která byla naprosto cizí mentalitě naší a musela si najít způsob existence atd. Říkám to proto, že stále byla hluboce věřící a věřila, že Pán se o ni postará. Výrazem toho bylo, že našla zaměstnání nejdříve jako pedagožka, později jako vychovatelka a posléze i jako tajemnice humanitární organizace Kirche in Not, která vznikla těsně po válce a zabývala se odstraňováním anebo zmenšováním bídy těch, kteří byli postiženi válkou. Pracovala jako sekretářka a měla na starosti Dálný východ.

Samozřejmě ruku v ruce ji provázelo tázání, jak naložit s životem, k čemu ji Pán volá, jaký je smysl jejího života. A stále víc a víc se přibližovala k poznání, že Bůh ji volá k životu zasvěcenému. Ale tato realizace byla stále jaksi bez konkrétního naplňování. V té době prožívala období hlubokých nejistot, tázání. Byla si ovšem neustále vědoma toho, co jediné může naplňovat její život, a to vlastně zaznělo i v dnešním čtení, kde jsme slyšeli: Nikdo nežije sám sobě ani sám sobě neumírá. Jestliže žijeme, patříme Pánu, jestliže umíráme, patříme Pánu. Toto byla její jistota. Věděla, že její život se může naplnit pouze tehdy, jestliže bude životem pro druhé.

Naplnění této zásadní životní ideje se jí dostalo pozváním od O. Roberta Kunerta, který v jednaosmdesátém roce zakládal společenství sester Ježíšových, z nichž mnohé můžeme dnes uvítat na pravé straně této krásné katedrály. Sr. Marta se stala první představenou tohoto společenství sester Ježíšových, které vlastně vzniká jako odnož jezuitského řádu. K jezuitům ona měla velice blízko už během našeho pobytu v Praze a později i v Brně.

Chtěl bych poukázat na to, co mě v jejím životě nejvíce oslovilo. Byla to hluboká zakotvenost života v Kristu. Ona se ho tázala, a když se jí dostávalo odpovědí, kterým mnohdy nerozuměla, věděla, že je milovaným Božím dítětem a že Bůh ji nikdy neopustí. Pro mě byla vzorem naprosté oddanosti, odevzdanosti do vůle Boží, byla vzorem tohoto postoje k životu. Protože i když mnohdy neměla příliš důvodů k úsměvu, radostem, byla vždycky radostná a vždycky ochotná komukoliv a nezištně pomoci. Jsem vděčen za to, že byla mojí sestrou a že mi byla vzorem právě v radostnosti života, v odevzdanosti do Boží vůle.

Myslím si, že se klidně mohla podobat v závěrečné myšlence, kterou pronesla sv. Terezie z Lisieux (umírá 1897), když její poslední slova byla: Neumírám, ale vstupuji do života. A já si myslím, že toto je i její vzkaz pro nás, abychom si uvědomili, že ona neumřela, ale vstoupila do jiného života, protože uslyšela Pánovo pozvání: Služebnice Páně věrná, vejdi v radost svého Pána.

Všem vám děkuji za to, že jste ji doprovodili i tady na tomto slavnostním místě, že závěrečná fáze navazuje na liturgii, na eucharistii, která podle II. vatikánského koncilu je vrcholem života církve. Děkuji vám za toto nádherné společenství. A samozřejmě velice děkuji sestřičkám ze Zeyerovy. Jsem vděčen za to, že jsem je poznal a že vždycky když jsem od nich odcházel, tak jsem si připadal, jako že odcházím z ráje.