Učinit ze svého života dar lásky

„Povolání je vzácný dar, který Bůh zasévá do srdcí, výzva vyjít ze sebe a vydat se na cestu lásky a služby.

V dnešní době se mnoho mladých lidí cítí ztraceno tváří v tvář budoucnosti. Často zažívají nejistotu ohledně pracovních vyhlídek a mnohem více se potýkají s krizí identity, která je krizí smyslu a hodnot a jejíž zvládnutí ještě větší měrou ztěžuje digitální zmatek. (…)

A vy, mladí, jste povoláni být hlavními protagonisty, či spíše spolupracovníky Ducha Svatého, který ve vás probouzí touhu učinit ze života dar lásky. (…)

A pak chceme objevit, jakým způsobem a jakou formou svého života můžeme opětovat lásku, kterou nám On dává jako první. Každé povolání, vnímané v hloubi srdce, dává vzniknout odpovědi jako vnitřní hnací síle k lásce a službě, jako zdroji naděje a lásky, a ne jako snaze o sebeprosazení. (…)

K objevení vlastního povolání dochází na cestě rozlišování. Tato cesta není nikdy osamocená, ale rozvíjí se uprostřed křesťanského společenství a společně s ním.

Drazí mladí, svět vás tlačí k unáhleným rozhodnutím, k tomu, abyste své dny naplnili hlukem, a brání vám tak prožívat ticho otevřené Bohu, který promlouvá k vašemu srdci. Mějte odvahu zastavit se, naslouchat sami sobě a ptát se Boha, o čem pro vás sní. Ticho modlitby je nepostradatelné, abyste mohli „číst“ Boží volání ve své historii a svobodně a vědomě na ně odpovídat.“

Čekatelský pobyt ve Společnosti sester Ježíšových jsem zahájila 15. ledna 2013. Tomuto dni předcházely více než 3 roky hledání Božího plánu s mým životem. Během studia na vysoké škole jsem začala pociťovat jakousi prázdnotu, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Měla jsem všechno – milující a šťastnou rodinu, přátele, dělala jsem, co mě baví. Přesto stále něco chybělo. Měla jsem potřebu více se modlit, a aniž bych si to uvědomovala, začal do této prázdnoty pomalu vstupovat Bůh. Velmi intenzivně mě Boží hlas zasáhl o jedné z každoročních farních poutí do Žarošic při zpěvu žalmu 45: „…Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům. Sám Král touží po tvé kráse, vždyť je tvým Pánem, před ním se skloň!“ Od té doby jsem Boží volání vnímala stále intenzivněji a po zahraničním studijním pobytu na začátku roku 2012 jsem byla téměř přesvědčena o tom, že by Bohu zasvěcený život mohl být to, co stále hledám. Jen jsem vůbec nevěděla, do které řeholní společnosti mě Pán volá. A tak jsem do internetového vyhledávače Google zadala: ženské řeholní společnosti v ČR. Jako první se ukázaly stránky Společnosti sester Ježíšových. Název se mi velmi líbil, a tak jsem na stránky vstoupila. Když jsem si přečetla, že Společnost pomáhá mladým lidem při rozlišování jejich povolání, bylo to pro mě jasným pozváním. Sebrala jsem odvahu a napsala na uvedenou adresu email. K mé radosti přišla brzká odpověď s pozváním strávit v SSJ prodloužený víkend. Pozvání jsem přijala a s určitou nejistotou a obavami, co tam vlastně budu dělat a hledat, jsem nakonec přijela.

Na první dojem mě Společnost nijak zvlášť neoslovila. Necítila jsem se do ní povolána. Bylo to trošku pusto a prázdno a já jsem z toho byla spíše smutná a zklamaná. Těsně před odjezdem domů mi sr. Olga nabídla ještě rozhovor se sr. Marií, tehdejší generální představenou. Na tento hovor snad nikdy nezapomenu. Je hluboce vepsán v mém srdci, protože zcela proměnil můj život. Nevím, co to konkrétně bylo, ale zakusila jsem při něm silný dotyk Boží a najednou jsem měla úplně jasno: Pán Bůh mě volá do této Společnosti a já celá šťastná říkám ano. Všechno ostatní jako by ztratilo smysl a byl důležitý jenom Bůh. Je to milost okamžiku, kterou Bůh dává, aby člověk mohl vyslovit své „ano“, a zároveň něco, do čeho se dorůstá po celý život. Ve třídenních exerciciích o měsíc později mně Pán Bůh své pozvání k Jeho úzkému následování potvrdil.

Do Společnosti jsem vstoupila v květnu 2013, po ukončení noviciátu jsem složila své první sliby a o několik let později sliby věčné.

Povolání je obrovský dar. Nezasloužený dar, který nepatří mně, já jsem opravdu jen nepatrným nástrojem. Mé povolání patří všem. Má být svědectvím a odleskem nekonečné Boží lásky k člověku. A já velmi toužím být tímto paprskem, který dává život, který prozařuje temnotu, který dává životu smysl a plnost.

Základem povolání k Bohu zasvěcenému životu je být s Ním. Postupně, krůček za krůčkem se vzdávat sebe a dělat prostor Bohu, aby On mohl skrze mě působit, jak On chce. Ale i toto vyprazdňování se je dílem milosti, není v lidských schopnostech a ani ho nelze nijak měřit. Smyslem a cílem je stále více se dívat na Boha. To člověka proměňuje a činí šťastným. Teprve potom totiž může žasnout nad Boží láskou, nad Jeho krásou, nad Jeho zcela nepochopitelnou touhou po nás. Pak vlastně ani nemůže odpovědět jinak než naprostým darováním se, které je pouhou odpovědí vděčnosti na Boží lásku.

Jako sestra Ježíšova jsem prošla různými zaměstnáními, díky kterým jsem mohla více poznávat samu sebe, prohlubovat svůj vztah k Bohu a učit se službě druhým. V současné době se spolu s dalšími třemi spolusestrami snažíme v poutním domě Velehrad v Římě vytvářet zázemí a poskytovat pohostinnost českým a slovenským poutníkům, kteří sem přijíždějí. Je to krásná práce, na které mě nejvíce těší, když můžu být prostředníkem Boží lásky. Denně se učím, že to není o výkonu a mých schopnostech. To po mně Pán Bůh nechce. Chce jen mou odpověď lásky, která se má konkrétně projevovat ve službě lidem.

Zasvěcení se Bohu ve Společnosti sester Ježíšových mě činí hluboce šťastnou, neboť mě znovu přivádí k tomu, proč a k čemu jsem byla stvořena. Byla jsem stvořena z lásky a pro lásku. Pouze když nezištně miluji, jsem šťastná. Tato touha je hluboce vepsána v lidských srdcích a každý z nás je zván k tomu ji objevit a dovolit Bohu, aby ji naplnil.

sr. Lucie